O posuzování druhých

   Poslední dobou píšu zamyšlení především o vztazích s druhými lidmi. Je to téma, které mě poslední dobou hodně provází, ale když se nad tím zamyslím do hloubky, dochází mi, že vztahy s lidmi je něco, co nás provází celý život. Vztahům se nemůžeme vyhnout, protože setkávání s lidmi je na denním pořádku.

   Mnozí si stěžují na druhé, nemají je rádi, pomlouvají je a nezachází s nimi pěkně. Vlastně to sem a tam děláme všichni, že? Posuzujeme pořád a neustále a často zároveň bez toho, aniž bychom druhé znali nějak víc. O tom jsem psal trochu i minule. Známe jména lidí, ale ne jejich příběhy, o které se často ani nezajímáme.

   Když ovšem neznáme příběhy lidí, tak se nám ty naše soudy zdají na první pohled správné a oprávněné. Vidíme přeci, jak se chovají, vidíme jejich jednání a vidíme dopady jejich jednání, ale to je tak všechno, co vidíme. Neznáme jejich příběhy a nevíme, co lidi k tomu všemu vedlo.

   Zamyslete se jenom nad vlastním životem. Všichni chybujeme. Bez výjimky. Všichni jsme v životě něco pokazili, něco, co se ani nám samotným nelíbilo, všichni jsme ublížili nějakým způsobem druhým. Nezáleží na tom, jak moc závažné to bylo. Důležité je, že jsme také mnohokrát ublížili druhým lidem.

   Všichni totiž máme svoje příběhy, svou minulost, která nás nějakým způsobem formovala. Někteří si tuto skutečnost uvědomují natolik, že se dokáží přes svou minulost přehoupnout a začít se měnit, jiní jsou hnáni proudem pořád dopředu, a tak si to ani nestačí uvědomit.

   Uvedu jeden extrém. Jako křesťan se neustále setkávám s otázkou: „Když tedy existuje milující Bůh, proč dopouští všechno to zlo, které se na světě děje? Proč holocaust? Proč války? Proč vraždy malých dětí?“ Tato otázka je jistě legitimní a je to velmi palčivá otázka. Jenže lidé se dívají pouze na extrémy jako je třeba holocaust, ale už se nedívají na ty „menší“ problémy, které k tomu všemu nakonec také vedou. Dívají se na extrémní zlo a ptají se proč, ale přitom si neuvědomují, že my všichni jsme součástí toho zla, těch špatných věcí, které se zde dějí. Když tedy touží po tom, aby tomu Bůh udělal přítrž, pokud existuje, pak by ovšem musel skoncovat i s námi, protože Jeho standardem je dokonalost. Ne „menší zlo“. Ve své lásce se ale rozhodl s tím něco dělat a dává světu čas, aby si to mohl uvědomit. A ano, žel to znamená i to, že nám dává zakoušet dopady našeho špatného jednání, ale zve nás ke změně.

   Dobrá, přestanu už kázat. Jenom chci, abychom si uvědomili, že všichni jsme svým dílem zodpovědní za to, co se tady děje. Jsme zodpovědní i za naše vztahy s druhými lidmi a za náš přístup k nim. Všichni selháváme a to bychom si měli při našem jednání s druhými uvědomit. Slovy Ježíše: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem“ (Jan 8,7)!

   Tím rozhodně nechci říct, že se nám musí líbit to, co ten druhý dělá. Je totiž zásadní rozdíl mezi odsuzováním člověka a odsuzováním jeho jednání. To je přesně, co měl Ježíš na mysli, když řekl, abychom milovali své nepřátele (Matouš 5,44). Nemusím schvalovat, co ten druhý dělá, ale můžu ho pořád mít rád jako člověka, jako spolučlověka, který chybuje stejně jako já.

   Zkusím přihodit ještě jeden pohled. Možná právě jednání druhých může nám samotným nastavit zrcadlo, abychom si uvědomili, že nejsme jiní. Možná ne vždy v té samé míře, ale nejsme jiní. Všichni chybujeme. A z tohoto hlediska by pro nás naopak mohlo být jednání druhých výzvou ne k odsuzování druhých, ale spíše ke reflexi našeho vlastního života, našeho vlastního jednání. Možná nás to dovede k uvědomění, na kolik jsme my sami špatní a že potřebujeme spíše odpuštění a pochopení než odsouzení, stejně jako jej potřebují druzí.

   Jako křesťan vím, že Bůh rozhodně neschvaluje naše špatné jednání, ale právě nám podává pomocnou ruku, stojí při nás a nabízí své odpuštění. Přesně to, co potřebujeme my všichni. Je to ale něco, co se musíme učit celý náš život.

   Zamysleme se tedy nad tím, jak se díváme na druhé lidi. Jestli je jenom odsuzujeme podle vlastních měřítek, které jsme si v životě stanovili, nebo naopak se je snažíme pochopit, protože si sami uvědomujeme, kolik my sami chybujeme. Navíc, pokud budeme pouze odsuzovat, tak nám právě nezbude žádné místo pro lásku, a tím můžeme přehlédnout něco velmi důležitého a vzácného na tom druhém.

Být tu pro druhé

   Je jedna věc, kterou moc rád dělám. Poslouchám příběhy druhých lidí. Když se dívám na dnešní svět, přijde mi to velmi líto, že se lidé už tolik nezastavují, aby si poslechli příběh druhého člověka. V určitém slova smyslu mi připadá tento svět neosobní, protože lidé o sobě tak málo vědí.

   Nepopírám, že je pravda, že si lidé povídají poměrně často. Ať už tváří v tvář, po telefonu, mailu či Facebooku. Nemyslím si, že by v dnešní době byl nedostatek komunikace. Když se ale zamýšlím nad tématy, o kterých spolu komunikujeme, jedná se spíše o pracovní záležitosti, o povrchní věci, se kterými se setkáváme ve světě kolem nás či v televizi.

   Často o sobě víme takové věci, že v práci jsme dobří v tom a tom, ve škole zase v něčem jiném. Díky Facebooku si dnes už i pamatujeme, kdy mají naši přátelé narozeniny, takže je nemůžeme propást. Víme o sobě navzájem mnoho věcí, ale přijde mi, že jde často o povrchní věci, ale z těch osobních už tohoto tolik nevím.

   Přiznám se, že jsem introvert. Možná klamu svým jednáním na veřejnosti, ale jsem introvert. Není moc lidí, kterým bych řekl víc o sobě, aby mě mohli více poznat. Na jednu stranu je to možná proto, že s tím mám nějaký vnitřní problém, ale na druhou stranu je málo lidí, kteří by se zajímali.

   Neříkám to proto, abych ve vás vzbudil pocit viny, že se o mě nikdo nezajímá. To rozhodně ne. Spíše poukazuji na nějaký obecný princip dnešní doby. Vytratil se zájem o příběhy druhých, o životy druhých, a často se spokojujeme pouze s povrchní znalostí druhého člověka.

   Když sleduji seriály, které se v dnešní době natáčí, tak si uvědomuji, jak moc odráží realitu tohoto světa, ač někdy zavedenou do extrému, ad absurdum. Často vznikají problémy v životech oněch postav, které vyplývají pouze ze špatného naslouchání či neochoty naslouchat. Někdo uslyší pomluvu a vezme to vážně. Někdo něco pronese, a aniž by to stačil vysvětlit, je v problému.

   Musím říci, že mě to až děsí, jak se to moc podobá mnohým vztahům lidí kolem mě, které pozoruji. Nejvíce tím v dnešní době trpí pravděpodobně manželství, kdy špatná či nedostatečná komunikace je většinou základním důvodem k rozvodu. Věřím, že jde také o jednu ze základních příčin, proč narůstá i počet sebevražd, protože často v životech těch lidí není nikdo, kdo by jim naslouchal, kdo by si na ně udělal čas.

   Mohl bych pokračovat ve výčtu jednotlivých problémů mezilidských vztahů, které vyplývají z nedostatečné komunikace, z nedostatečného zájmu o druhé lidi, ale toto nejspíše stačí.

   Co chci ale říci je, že všichni lidé jsme vztahovými bytostmi. Všichni potřebujeme vztahy v našich životech. I když mnozí lidé říkají, že nikoho nepotřebují, je to pouze jejich obrana proti dalšímu zranění, kterým si ve svém životě prošli, právě z nevyvedených vztahů. Nic to ale nemění na skutečnosti, že potřebujeme jeden druhého.

   Myslím to samozřejmě oboustranně. Potřebujeme v našich životech někoho, s kým můžeme sdílet náš životní příběh, aby nás ten druhý mohl podržet a pomoci nám, ale potřebujeme zde být pro také druhé, všímat si lidí kolem nás, protože mnozí nemají nikoho, s kým by se mohli sdílet o svůj životní příběh a kdo by jim tak mohl pomoci.

   Jak říkám, tak moc rád naslouchám příběhům druhých lidí. Zajímá mě to. Sám mám svůj příběh, který je plný radostí, ale i bolestí, plný překvapivých zvratů. Zároveň je na této zemi téměř 7 miliard lidí. 7 miliard příběhů. A každý je naprosto jedinečný. Ano, vyskytují se tu a tam jisté podobnosti, ale každý příběh je jedinečný.

   Rád naslouchám těmto příběhům, kvůli jejich jedinečnosti. Zároveň mohu mnohokrát čerpat z těch příběhů, takže se sám poučím. Jindy zase při naslouchání vím, že mohu nějak pomoci. Toho bych ovšem bez naslouchaní nebyl schopen. Jedině když naslouchám příběhům lidí, mohu tu pro ně být.

   Asi bych vás chtěl tímto zamyšlením spíše povzbudit, abyste začali naslouchat příběhům lidí okolo vás, abyste se o ně opravdu zajímali, protože jedině tak se budete moc něco nového naučit nebo dokonce někomu pomoci.

Tolik

Tolik stohů knih

         Komedie

         Dramata

         Tragédie

Tolik krásných příběhů

         Vyřčených

         Nevyřčených

         Zapomenutých

Tolik bolestivých momentů

         Skličujících

         Potlačených

         Přehlížených

Tolik lidských životů

         které plynou kolem

         které nemůžeme pojmout

                  a tak je pomíjíme …

 

                                                                                             19. 11. 2011

                                                                                             Pete

Sféra vlivu

   V našich životech se objevují mnohé problémy. Přicházejí do našich životů téměř denně. Každý člověk řeší různé věci, různé problémy, různé situace, ale často cítí, že něco nemůže vyřešit, že se zasekl na místě, odkud se nemůže pohnout. Někdy se cítíme přehlceni, že se na nás vše valí, ale východisko se zdá v nedohlednu.

   Chtěl bych zde ukázat na jiný způsob, jak se na věci a problémy dívat. Často totiž vše házíme do jednoho pytle, mícháme hrušky a jablka, a pak se vše zdá být tak náročné. Trápíme se věcmi, kterými bychom se trápit nemuseli, a tak nám mohou proklouznout věci, kterými bychom se měli zabývat.

   Před lety jsem narazil na model dvou kruhů, které vymezují sféru vlivu v našich životech na různé věci. Jde o velmi základní rozdělení, velmi primitivní, ale také velmi nápomocné, když pochopíme jeho hloubku. Do prvního kruhu spadají věci, které můžeme ovlivnit, kdežto do druhého spadají věci, které nemůžeme ovlivnit.

   V prvním kruhu jsou věci, problémy, které přicházejí do našich životů a které máme možnost nějakým způsobem ovlivnit či vyřešit. Těmito věcmi stojí za to se zaobírat a snažit se je řešit, protože tu ta možnost je. To ovšem neplatí o věcech, které spadají do druhého kruhu, které jednoduše nemáme pod kontrolou a nemůžeme je ovlivnit. Takovými věcmi nestojí za to se zabývat, protože se budeme jenom trápit, ale nic tím nevyřešíme.

   Zkusím dát pár příkladů k lepšímu pochopení. Vezměte si, že lidé si v dnešní době dělají hodně starostí o to, jestli budou mít zítra práci nebo ne. Je to ovšem něco, co mohou ovlivnit? Není. Tato skutečnost je čistě v rukou zaměstnavatele nebo, v případě podnikatelů, v rukou zájmu zákazníků o nabízený produkt. Jestli tedy budeme zítra zaměstnáni, není plně v našich rukou a nemůžeme to ovlivnit. Jediné, co v této oblasti můžeme ovlivnit, je náš zodpovědný a aktivní přístup, ale ne to, zda nám tento přístup zajistí místo.

   Na škole jsme si vždycky přáli znát dopředu otázky, které dostaneme v testu. Věděli jsme látku, ze které máme psát, ale pořád jsme řešili, co by tam tak učitel mohl dát za otázky. To ovšem nebylo v naší sféře vlivu. Jediný způsob, jak jsme mohli ovlivnit výsledek testu, byl, že jsme se na test naučili (případně si někteří připravili taháky – ale když byli odhaleni, tak s tím už moc nezmohli).

   Stejné je to s otázkou života a smrti. Nikdo z nás nemůže ovlivnit, kdy a jak zemře. Touto otázkou se však trápí mnoho lidí. Je to ovšem něco, co nemáme pod kontrolou. Zmiňuji tento „extrémní“ příklad, abych lépe podtrhl pointu, že lidé se často bojí věcí a strachují se o věci, které nemají pod kontrolou. Smrt je asi tou nejpalčivější věcí, kterou prostě pod kontrolou nemáme. Ano, můžeme ovlivnit náš jídelníček a životní styl, abychom si „prodloužili“ život, můžeme si dávat větší pozor na silnici, můžeme se hodně chránit, ale stejně nemáme smrt pod kontrolou. To je pouze iluze.

   Nebyl by život o mnoho jednodušší, kdybychom se soustředili pouze na věci v prvním kruhu, na věci, které můžeme nějakým způsobem ovlivnit? Nežilo by se nám snáz a veseleji? Neubylo by nám tolik problémů, které nakonec nemůžeme vyřešit?

   Jako křesťan musím říci, že život je o něco snazší (neříkám jednoduchý), když můžu věřit, že Bůh má tyto věci pod kontrolou. Že má pod kontrolou věci, které já nijak neovlivním. Dává mi to větší prostor soustředit se na ty důležité a řešitelné věci. Dává mi to prostor žít především přítomností namísto budoucnosti, kterou neovlivním. Takové to carpe diem (využij dne).

   Chtěl bych vás jenom pobídnout k zamyšlení, abyste zvážili všechny věci, které řešíte, a rozdělili si je do těchto dvou kruhů. Zamyslete, co je opravdu ve vaší moci změnit či ovlivnit, a tím ostatním se přestaňte zabývat. Dá vám to určitě více prostoru, abyste mohli řešit ty důležitější věci ve vašem životě.

Pod povrch povrchnosti

   Nějakou dobu jsem teď nic nenapsal, protože jsem psát nemohl. Jsem si téměř jist, že jste takový stav už zažili. Je to období, kdy si řešíte své vnitřní problémy, které nechcete vynášet na povrch, dokud si je trochu neujasníte. A dokud si je neujasníte, tak si připadáte, že nemáte lidem kolem co říct. Nejde to, dokud si to nevyřešíte. Pointou je, že jsem si jedním takovým obdobím právě procházel, a je možné, že jsou v mém životě ještě nějaké dozvuky, které musím dořešit.

   Co jsem si ale uvědomil a o co bych se s vámi chtěl dnes podělit je, že jsem si uvědomil, do jaké míry se jako lidé často uchylujeme k velmi povrchním závěrům o věcech a o druhých lidech. Mnohdy se tváříme jako odborníci, rádi řešíme různé věci, kterým často ani nerozumíme, ale neuvědomujeme si to, protože zůstáváme pouze na povrchu.

   Už jsem zde zmiňoval politiku. Tolik lidí se rádo baví a hádá o politické situaci, aniž by o tom cokoli věděli. Článek v novinách nebo na internetu je přeci činí těmi odborníky, kteří mohou představit světu své zjednodušené řešení. Podobně je to s financemi, s ekonomickou krizí a mnohými dalšími věcmi.

   Můj kamarád, který podle mého názoru hraje úžasně na kytaru, o sobě tvrdí, že zas tak dobře hrát neumí. Když se nad tím ovšem zamýšlí, říká, že je to proto, že čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ví. Přeci jen platí nesmrtelná věta: „Vím, že nic nevím.“ Čím víc se o věcech dozvídáme, tím víc si uvědomujeme, jak málo o nich víme, jak jsou ty věci komplikované.

    Stejné to je i s lidmi. Vezměte si, na kolik známe druhého člověka. A když už nějakého známe dobře, tak stále objevujeme nové věci, které nás nepřestanou překvapovat. Abychom plně pochopili jednání druhého člověka, tak bychom jej museli znát velmi dobře. V mnohých případech ovšem toto poznání nemáme, a tak jsou naše soudy, naše předsudky velmi povrchní.

   To se především týká všech komplikovaných problémů, které se vyskytují v našich životech. Často buď přicházíme my a nebo lidé přicházejí do našich životů v období problémů a rozdávají rady, co bychom měli začít dělat, aniž by se pořádně seznámili s tím, co je jádrem problému a čím si vlastně procházíme.

   Toto všechno jsou příklady ať už našeho povrchního jednání nebo lidí kolem nás. Zabýváme se ledovou krou, která čouhá ven z vody, a zaměřujeme na ni všechnu svou pozornost, ale neuvědomujeme si, že 90% kry je pod povrchem vody. Stejně tak to je se všemi problémy a lidskými životy. Často vidíme pouze těch 10%, ale zapomínáme na tu masu pod povrchem.

   Díváme se pouze na věci, které máme přímo před očima, přímo před nosem, ale uniká nám podstata věci, podstata problému. Jádrem se ovšem už nezabýváme. Snažíme se odklidit viditelné škody, natlačit všechen nepořádek za zavřené dveře, abychom se na něj nemuseli dívat a nemuseli s ním zápasit. Když ale po čase ty dveře otevřeme, nepořádek se na nás znovu vysype a může způsobit ještě více škody, než kdybychom s ním zatočili hned na poprvé.

   Je přeci tak snadné odsoudit vraha, násilníka, zloděje nebo alkoholika. Vždyť přeci vše, co dělají, je špatně. Ale nikoho už nezajímá, že onen vrah byl v dětství psychicky týrán svými rodiči, že násilník byl svými rodiči zneužíván, že zloděj se snažil sehnat prostředky pro své umírající dítě a že alkoholik se snaží pouze uniknout před děsivou realitou svého života, se kterým si prostě neví rady.

   Stejně tak je velmi jednoduché odsuzovat užívání alkoholu a cigaret teenagerů, ale přitom přehlédnout ono volání po tom někam patřit, být součástí skupiny, být součástí společenství, kde se o ně kamarádi zajímají, kdy už to nedělají rodiče. Můžeme odsuzovat závislost dětí na počítačových hrách, ale přehlédnout fakt, že to jsou například rodiče, kteří selhali v nastavení zdravých hranic nebo kteří se doma neustále hádají, a tak se jejich děti snaží utéct z této reality do té virtuální.

   Nejsnazší způsob je dívat se na to, co máme před očima. To se nám soudí jednoduše. Zůstáváme ale na povrchu a neřeší to problémy společnosti, problémy druhých, ani naše vlastní problémy. Pouze zalepujeme rány, aniž bychom je vyčistili, vyndali všechny šrapnely a pak ránu zašili, aby jizva byla co nejmenší. Je to přeci jednodušší způsob.

   Možná se tím nechceme zabývat do hloubky, možná nás to nezajímá vůbec, možná nemáme čas. Možná. Možná nám to projde, ale možná to vyústí v něco mnohem většího.

   Pravděpodobně nám ale chybí zájem. Prostě a jednoduše se o věci nezajíme tak dopodrobna, protože to není šálek našeho čaje. Nebo se nezajíme o druhé lidi, protože nám skutečně nepřirostli k srdci. Tak proč bychom je měli ještě nějak víc řešit?

   S touto logikou musím naprosto souhlasit. Pokud nás něco nebo někdo nezajímá, tak to neřešme, nemluvme o tom, nesnažme nějak zasahovat. Pokud nás nezajímá tolik politika, nemluvme o ní. Pokud nás zajímá, přečtěme si o tom víc a nespekulujme pouze, protože to stejně nevyřešíme. A s lidmi podobně. Pokud nás nezajímají druzí, tak je neřešme, nepomlouvejme je, nemluvme o nich. To působí akorát ještě více problémů než užitku.

   Myslím to doopravdy. Pokud nás druhé věci a lidi zajímají jenom proto, že je to něco nového, s čím jsme se ještě nesetkali, tak to není skutečný zájem. To je jenom zvědavost nebo vlezlost. Pokud nás ovšem věci nebo lidé opravdu zajímají, chceme se přirozeně dozvědět víc.

   Navíc, lidé to poznají, jestli se o ně skutečně zajímáme nebo ne. Pokud se o ně zajímáme, chceme se dozvědět víc, zkoumáme, čekáme a především nasloucháme. Nasloucháme více než mluvíme. Jsme tu vždy pro ty druhé. Nebojíme se jít pod povrch a nebojíme se toho, co uvidíme. Vždyť skutečný přítel je takový, který o nás všechno (většinu) ví, a přece nás má rád. A stejně je to i naopak. Pokud vidíme, že lidé o nás mají skutečný zájem, nebojíme se je pustit pod povrch.

   Jedna kamarádka mi nedávno řekla, že všichni lidé máme nějakou hranici, kam pouštíme lidi. Vždy jen do určité hloubky. Pak je tam tvrdý led, skrze který nelze jen tak proniknout. A tento led máme všichni, akorát každý někde jinde, v jiné hloubce.

   Co mi ovšem v posledním týdnu ještě došlo, je, že když si sami procházíme nějakou krizí, nějakým problémem, vidíme pouze to, co máme před očima. Také se nedíváme pod ten led, ale zůstáváme na povrchu. Máme úzké chápaní všeho dění, ale zapomínáme, že ten problém má hlubší kořeny.

   Je to otázka na nás, do jaké míry sklouzáváme k povrchnímu hodnocení věcí, situací a lidí kolem nás. Dejme si ruku na srdce a zamysleme se, podle jakých měřítek a jakým právem vůbec soudíme druhé a jak by se nám líbilo, kdyby druzí takto hodnotili nás. Sice jde někdy o větší a závažnější věci, jako byla například zmíněná vražda, krádež a podobně, ale jak se tyto velké věci liší od těch menších? Někdy pouze rozdílem několika vteřin.

   Když se jen zamyslím nad svým životem, kolikrát jsem odsoudil druhé bez toho, aniž bych je skutečně znal. Když si jen vzpomenu na všechny své kamarády, známé, příbuzné. Když se jen zamyslím nad učiteli na školách, jak jsme je neměli rádi jenom kvůli povrchnímu vnímání, tak mě až mrazí.

   Věřím, že povrchnost je problémem všech lidí, někdy na větší a někdy na menší úrovní, ale je problémem všech. Důležité je, abychom se dokázali zastavit a zamyslet se nad tím vším a nastavit zrcadlo sám sobě. Nebojme se položit si otázku: „Jak by se mi líbilo, kdyby někdo takto mluvil o mně.“

   Nebojme se jít pod povrch a ponořit se ať už do vlastního, tak do světa lidí kolem nás, přinejmenším těch, na kterých nám záleží. Snažme se omezit a nejlépe skončit všechno to povrchní odsuzování a posuzování lidí a věcí a snažme se dostat pod povrch k jádru. Jedině když druhého člověka (nebo věc) poznáme do hloubky, tak budeme schopni nějak pomoci a ta pomoc bude trvalá.

Síla slov

   Slova jsou jednou ze základních jednotek lidské komunikace. Je jasné, že nejsou jedinou jednotkou, protože nesmíme zapomínat na řeč těla, tedy jak se chováme, jak se tváříme, jak se pohybujeme atd. Řeč těla ovšem sama o sobě může být matoucí a proto je doprovázena slovy. A právě na slova a na jejich moc bych se zde chtěl zaměřit.

   V minulém zamyšlení (Generace D) jsem mluvil o degeneraci lidské komunikace, přesně proto, že mnohá mezilidská komunikace dnes probíhá virtuálně či neosobně. K běžným komunikačním prostředkům proto patří mobil, e-mail a stále populárnější Facebook. Faktem je, že se způsob, kterým spolu komunikujeme, za posledních 20 let velmi změnil.

   Touto virtuální komunikací se zrychlila komunikace, což by se dalo počítat mezi plusy, ale zároveň jsme ztratili onen osobní požitek z fyzického setkání s druhou osobou, a tím jsme přišli zároveň o důležitou jednotku komunikace, řeč těla.

   Nechci zde hodnotit, do jaké míry je to dobré či špatné. Zmiňuji to jako pouhý fakt. A přiznejme si to. Když vedeme diskuzi na chatu a druhá osoba nám tam nepošle smailíka, není to matoucí? „Myslí to jako sarkasmus, myslí to vážně nebo jak to vlastně myslí?“ Daleko více  musíme pokládat doplňující otázky, abychom lépe pochopili, co se nám druhý snaží říci, protože v opačném případě dochází k mnohým nešťastným nedorozuměním.

   Ztrátou osobního rozměru komunikace se ovšem paradoxně ještě více posílila hodnota samotného slova a zvýšily se nároky na jasné a srozumitelné předávání informací. Uvědomuji si to nejen při chatování s kamarády na Facebooku, ale také při psaní odborných prací na vysoké škole, kde každé slovo musí být jasně definováno a vše musí být naprosto jasně vysvětleno, aby nedocházelo k nedorozumění.

   Chci tím hlavně poukázat, že je v dnešní době daleko důležitější volit „ta správná slova.“ Z příspěvků, které často čtu na Facebooku, je mi jasné, že to mnohým stále nedochází. Na druhou stranu se nedivím. Doba jde dopředu tak rychle, že nezbývá čas na reflexi toho, co děláme teď a tady. Naše pozornost je věnována budoucnosti, ne přítomnosti, natož minulosti. Už jsem tady jednou vybízel k tomu, abychom si našli čas a prostor pro ztišení, pro reflexi, ale to se týkalo života obecně. Nyní bych chtěl vybídnout ke konkrétnímu zamyšlení nad způsobem, jaký komunikujeme s druhými.

   Nejde mi ani tak o to, abychom slovíčkařili, ale abychom se zamysleli nad významem toho, co ve skutečnosti říkáme. Protože to, co říkáme, nevytváří pouze obraz o nás samotných, o naší identitě, ale také vytváří obraz o našem postoji k druhým na základě toho, jak s nimi komunikujeme.

   Nehledě na to, že slova mohou ubližovat lidem, ale mohou jim i pomoci. Jedno biblické přísloví říká: „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu“ (Přísloví 15,1). To, jak mluvíme s druhými, může naprosto ovlivnit jejich životy. Slovo mohou posílit a mohou srazit.

   Jak mocné může být slovo „ano“. Při svatbě se tím uzavírá manželství, kdy se slibuje věrnost a opora. Jak to slovo vyzní ale v kontextu rozvodu, když je použito jako odpověď na „Chceš rozvod?“ Nebo jak dlouho se budu důvěra jednoho k druhému a jak může být rychle zničena lží či pomluvou.

   Slova nám nebudují pouze identitu, ale ukazují, co v nás ve skutečnosti je. Známá Ježíšova slova znějí: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Matouš 12,34). Slova jsou tedy tak mocná, že nám dokáží odhalit jádro člověka, vedou nás k poznání jeho samotného, co v něm skutečně je.

   Možná by zde někdo namítl, že lidé ovšem mohou lhát a přetvařovat se. To je sice pravda. Ve skutečném životě záleží ale nejenom na tom, co ten člověk říká, ale také jak jedná. Když si pohraji s biblickým obrazem, tak skutečnou otázkou je, zda se naše vyřčené slovo stává tělem, stává skutečným uskutečněným skutkem. Zda je člověk opravdu průhledný, zda dělá, co říká, nebo zda káže vodu a pije víno (jak ve vztahu k druhým, tak ve vztahu k sobě samotnému).

   Na druhou stranu, jak jsem říkal, tak mnohá naše komunikace probíhá virtuálně na internetu. Mnoho z našich slov je komunikováno v digitální podobě, která je odloučena od skutečného fyzického já.

   Opět může někdo namítnout, že se za tímto virtuálním obrazem skrývá skutečný člověk, ale položme si ruku na srdce: Opravdu se v digitální formě vždy odráží naše skutečné já? Sám s tím mám zkušenosti a mnozí další mi to potvrdili, že digitálně je člověk schopen říci daleko víc, než kolik by toho řekl v osobní „face-to-face“ rozhovoru. Není to výmysl, ale prostý fakt. Člověk se necítí v bezprostředním ohrožení, a tak je, paradoxně k tomu, co jsem před chvíli řekl, méně opatrný, jeho obrané štíty jsou na minimu.

   A zde je ten problém. Svými digitálně vyřčenými slovy si vytváříme jakousi jinou identitu. Nedávno jsem zmínil, že máme tendence vytvářet si právě druhé já, druhou tvář. Vytváříme si našeho virtuálního avatara, kterým se světu prezentujeme. Naše digitální slovo se stává naším digitálním já, nově stvořenou bytostí.

   Neříkám, že to takto dělá každý, ale každý k tomu má přirozené tendence. Chybí nám druhý člověk, který by nás nějakým způsobem směroval. V naší digitální „izolaci“ se cítíme „svobodněji“, protože nás nikdo nesměruje a nereguluje.

   Aby to nevyznělo příliš negativně, tak zmíním i pozitivum. Konečně se nám daří být sami sebou. Tím, že máme tuto „svobodu“, tak dospíváme do stádia, kdy „nahlas“ napíšeme na naši osobní zeď facebookového profilu, co si myslíme, co chceme, kopírujeme tam písničky z YouTube, které vyjadřují náš vnitřní stav, ukazujeme interprety, kteří se nám líbí, a fotkami se snažíme druhým přiblížit náš „život ve skutečném světě.“ Každopádně nám tato forma digitální komunikace pomáhá k často zmiňované výzvě: „Buď sám sebou!“

   Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že digitální svět není reálný svět. Je sice reálnou součástí našich reálných životů, ale není realitou samotnou. V tom je to nebezpečí, když se tyto skutečnosti (reálna) začnou zaměňovat. Digitální svět si přeci jen vytváříme „k obrazu svému“ nebo, při nejmenším, máme tuto možnost si jej vytvářet podle sebe. A mějme stále na paměti, že tento digitální svět se vytváří našimi slovy. (Bůh sám stvořil tento reálný svět pouhým slovem – Gn 1; J 1,1-3) To zahrnuje ale také skutečné, reálné věci, které tam nezahrneme. A upřímně řečeno, nemůžeme zahrnout vše. To není reálné. Proto ani nemůže jít o realitu.

   Navíc, když vezmu v potaz, že máme příležitost v digitálním světě být sami sebou, tak se před námi otevírá (možná) děsivá otázka: „Jsem to skutečně já? Tohle že je opravdu ve mně?“ Jak jsem zmínil, tak to, co je v nás ukryto, se zjevuje v našich slovech. A pokud se cítím být digitálně v bezpečí, pak mám daleko větší tendence říkat, co si skutečně myslím, co je skutečně ve mně. Takže ač se nejedná o úplnou realitu, tak je docela možné, že náš digitální avatar poodhaluje naše skutečné „já“, ač tedy neúplně.

   Dobrá, možná toto zamyšlení vyznívá trochu zmateně, protože hraje na obě strany. Chtěl jsem poukázat na obě roviny, tedy jak slov „ve skutečném životě“ tak slov „ve virtuálním světě“. Zmatení možná vyplývá z toho, že se tyto světy v dnešní době tolik prolínají. Každopádně jsem se snažil ukázat na obě strany mince, na to, jakou moc mají naše slova, kladnou i zápornou.

   Zároveň jsem se snažil dovést vás k zamyšlení nad svými slovy. Jak jsem říkal, tak slova mají tvořivou, ale i destruktivní moc. Záleží na nás, jak jich využijeme. Jde předně o to, abychom se jich naučili využívat (ne zneužívat). A toto zamyšlení nad tím, co říkáme, ať osobně či digitálně, je důležité proto, že vlivem virtuálního světa často přestáváme dbát na to, co říkáme, protože se cítíme v bezpečí. Ve virtuálním světě se necítím v bezprostředním nebezpečí, že bychom nebyli přijati, protože se vždy najde člověk, který s námi bude souhlasit. My ovšem stále potřebujeme druhé k tomu, abychom se mohli „zdravě“ vyvíjet, protože jsme přeci jen stvořeni jako součást společenství druhých lidí (ač samozřejmě jako jednotlivci).

   Přemýšlejme tedy nad tím, co říkáme, protože naše slova mají opravdu velikou moc. A v souvislosti s digitálním světem, kterého jsem očividně na základě tohoto blogu také součástí, přemýšlejme o tom, zda slova, která v něm používáme, zrcadlí náš skutečný život, vytvářejí „dobrý“ obraz našeho skutečného já nebo zda jsme si vytvořili nového avatara v novém světě, který skutečnosti téměř neodpovídá.

   Netradičně dnes přikládám k zamyšlení i báseň, kterou jsem před lety napsal:

Slova

Pssst!

Slyšíš to ticho?

Proč plýtvat slovy?

Tolik je slov!

Mají ale smysl?

Mají mít smysl…

Ale…

Co když jej ztratí?

Co pak?

?

Nu co

Pohled…

Dotyk…

Jen ty

Já

To stačí

Psst!

Už ticho!

Pst!

Ticho

…

Pete

21. 11. 2007

Generace D

   Každá generace má v sociologii své označení. Je zde známá Generace X, která označuje skupinu lidí narozených přibližně mezi roky 1960 a 1990, na což navazuje Generace Y, cca. 1990 až 2000 (generace teenagerů a mladých dospělých) a samozřejmě současná Generace Z, cca. 2000+ (děti Generace X). Každá generace má zároveň své základní charakteristiky, které popisují její členy. Těmito charakteristikami se ovšem zabývat nebudeme.

   Je ovšem zajímavé, že v každé generaci, v každé skupině, se přirozeně nachází další podskupiny. Můžeme zmínit pár označení: Generace I (Internetová generace), Generace 9/11 (generace, která pamatuje útok na Dvojčata – 11. 9. 2001), Generace M (M = multitasking) a mohli bychom pokračovat.

   V tomto zamyšlení bych se ovšem chtěl zaměřit na Generaci D. Takto jsou obecně označováni lidé, kteří se narodili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, ale mohli bychom říci, že do této generace obecně spadají i lidé, kteří se narodili později a kteří se rodí i dnes. „D“ je zkratkou pro „Digitální“. Jedná se jednoduše o generaci, jíž je přirozená jakákoli technika, tedy počítače, mobily, internet atd.

   Když bychom byli specifičtější, tak tuto generaci charakterizují věci jako YouTube, Internet chatování, SMS, MP3 přehrávače, mobilní telefony, notebooky a nesmíme zapomenou ani na Facebook (který se tedy objevil až v roce 2004). Je to generace, která těmito věcmi žije, která je používá denně.

   Ať se zeptáte kohokoli v dnešní době, tak bude za podivína, když vám odpoví, že nemá doma počítač nebo mobil. Upřímně řečeno, tato generace si nedovede představit život bez mobilního telefonu a internetu. Připojení k internetu 24/7 je samozřejmostí. Kdo nemá internet, neexistuje. A nebo jinak, mnozí si to dobře uvědomují, ale i přesto mají Facebook. Mezi mladými se již úsměvně říká: „Nemáš Facebook? Neexistuješ!“

   Je to generace, která se naučila komunikovat přes mobil. Neustále při sobě, zapnutý 24/7, vždy ve střehu. Člověk tak už není o samotě. Smutná věc je, že jsme se zároveň stali otroky mobilních telefonů. Již jen předpoklad, že jej máme vždy při sobě, nás nutí jej zvednout vždy, když zazvoní. Když si s někým povídáme, a v tom zazvoní mobil, okamžitě jej zvedneme.

   S příchodem internetu také začala upadat běžná pošta. Napsat a doručit dopis vždy trvalo tak dlouho, ale s příchodem internetu a e-mailu se vše změnilo. Komunikace se zrychlila a samozřejmě se tím i zrychlil přísun informací. Během pár vteřin můžeme na internetu nalézt cokoli, co potřebujeme. A co se komunikace týče, tak se postupně vytvořily programy umožňující instantní chat, kdy si můžeme povídat přes internet „zadarmo“ (dávám to do uvozovek, protože za internet se přeci jen pořád platí, takže nic není zadarmo).

   Je ovšem zajímavé, že se tato komunikace neustále vyvíjí. Jeden známý mě upozornil na zajímavý fakt, kterého jsem si nevšiml. Před cca. 15 lety jsme se při seznamování ptali na telefonní číslo, před cca. 10 lety jsme se ptali na ICQ nebo Skype kontakt a před cca. 5 lety jsme se začali ptát po Facebooku.

   Někdo o Facebooku prohlásil: „Facebook naprosto změnil způsob, jakým spolu lidé komunikují.“ Naprosto s tím souhlasím, ale jak jsem právě ukázal, tak Facebook byl jednou z dalších věcí ve vývoji mezilidské komunikace. Facebook je tedy pouze dalším bodem na vývojové linii. Uvidíme, jaký bude další krok. Možná Google+. (I když o tom pochybuji …)

   Každopádně se snažím ukázat na tento komunikační vývoj, ve kterém komunikace přestala být osobní, ale anonymní. Možná si říkáte, že anonymní není to správné slovo, protože přeci máme vytvořené vlastní osobní profily, kde jsou všechny informace o nás, od data narození a bydliště, přes telefonní a e-mailové kontakty až po naše osobní zájmy, oblíbené filmy, muziku a osobní sexualitu. Je tam přeci všechno, tak jak by to mohlo být anonymní?

   Jeden dialog ze seriálu The Big Bang Theory lehce poukazuje na to, co se snažím říci. V prvním dílu první série se baví Leonard a Sheldon o seznámení se s novou sousedkou, aby rozšířili svůj okruh přátel. Sheldon na to: „Já mám velmi velký okruh. Mám 212 přátel na MySpace.“ Na to mu Leonard odpoví: „Jo, a ještě ses ani s jedním nesetkal.“

   Je to možná trochu přehnané, ale ukazuje na něco hlubšího. Na Facebooku máme tolik přátel, někdo desítky, někdo stovky a někdo dokonce tisíce. S kolika z nich ovšem opravdu udržujeme kontakt, a teď mám na mysli fyzický kontakt. S kolika lidmi se opravdu scházím? Rozhodně nekritizuji množství přátel přidaných na Facebooku, protože sám, v době psaní tohoto zamyšlení, mám 600 přátel a s většinou se už ani nevídám.

   Spíše se snažím ukázat, že Facebook nejsme my. V současné době tvoří část nás samotných, je součástí naší identity, ale nejsme to my sami. A nejde pouze o Facebook, ale o jakoukoli jinou komunikaci než osobní setkání. Ať chceme nebo ne, tak Facebook je pouze naším virtuálním já, což nám dává prostor ke skutečné anonymitě. Je to náš svět, který si vytváříme k obrazu svému. Je to způsob, jakým se prezentujeme na internetu. Vytváříme si tím novou identitu, nové já, které se ovšem naneštěstí tak často liší od našeho skutečného já.

   Většina z nás si vytvořila druhé já, které prezentujeme na internetu, ale přitom naše skutečné já se liší. Většina z nás si vytvořila rozdvojenou identitu, jednu, kterou ukazujeme světu, a jednu, kterou ukazujeme jen těm nejbližším. A zkusme se nad tím zamyslet. Podle průzkumů spolu lidé na internetu komunikují jinak, než jak komunikují ve skutečnosti. Mnohé vyjádření, mnohé fráze a dokonce mnohé věci bychom v normální komunikace nepoužili nebo bychom je vůbec neřekli.

   To vše vede k tomu, že méně a méně lidí v dnešní době má někoho, kdo ho opravdu zná. Podle průzkumů se dokonce snížil počet blízkých přátel ve srovnání s předchozími generacemi. A v extrémních případech nemáme jiné než on-line přátele, protože už nevíme, jak komunikovat off-line.

   Dovolím si zde malou slovní hříčku. Když se totiž dívám na současnou komunikaci, tak si myslím, že je to pohyb k horšímu. Ne v efektivnosti, ale v kvalitě. Proto když se podívám na označení této skupiny „Generace D“, tak si nemůžu pomoc, ale vidím v tom také proces „D-Generace“ (čti: degenerace), tedy přinejmenším co se lidské komunikace týče. A neukazuji pouze na druhé, ale jsem si plně vědom, že do této skupiny zapadám i já.

   Cílem tohoto zamyšlení rozhodně není kritizovat Facebook a jiné sociální sítě na internetu nebo jakékoli jiné technické vymoženosti. Chci pouze poukázat, že i v tomto případě platí staré pořekadlo: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.“ A parafrázujte si to na cokoli: „Facebook je dobrý sluha, ale zlý pán.“ „Mobil je dobrý …“ „Internet je dobrý …“ A tak dále.

   Chtěl bych, abychom se ale zamysleli nad způsobem, jakým komunikujeme s lidmi. Jde nám o efektivitu (zvládnout co nejvíc e-mailů), o kvantitu (mít co nejvíce přátel na seznamu) a nebo toužíme po kvalitě naší komunikace, po poznání druhého člověka. A samozřejmě, kvalita bude vyžadovat také oběti na naší straně, protože v dnešní rychlé době, kdy je obtížné se zastavit, je těžké najít si čas na druhé a strávit jej s přáteli. Pokud toužíme po kvalitě komunikace a po kvalitě našich přátelství, pak nestačí jen každý den několikrát napsat na Facebook nebo zavolat mobilem, ale vyžaduje to náš čas, naší osobní přítomnost a naší naprostou otevřenost a upřímnost.

   Co je však možná ještě důležitější, tak věřím, že je nutností, a mnozí po tom stále víc a více volají, abychom byli průhlední, autentičtí a upřímní, abychom nekázali vodu a nepili víno, abychom se na internetu nevydávali za někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsme, a abychom se učili případně i komunikovat přes internet způsobem, jakým bychom komunikovali normálně. Slovy jednoho citátu, na který jsem v poslední době narazil: „Buď sám sebou! Všichni ostatní jsou již zabraní.“

Sexuální výchova na školách

   Už nějakou dobu pozoruji na internetu a v médiích diskuze na téma sexuální výchovy na školách, a to zvláště co se týče nově připravované učebnice. Mnozí jsou s tím jednoduše smířeni, protože si uvědomují, že děti ve věku 8. třídy základní školy v dnešní době stejně již vše vědí či dokonce začínají žít aktivní sexuální život. Na druhou stranu se ovšem objevuje kritika, že děti by se neměly tyto věci učit veřejně ve školách, přičemž se tito kritikové často odvolávají na výchovu rodičů.

   Je zajímavé, že odpůrci sexuální výchovy na školách jsou převážně křesťané. Nejednou jsem narazil na komentáře, kdy byli křesťané kritizováni za to, že kritizují tento koncept. Úsměvné pro mě byly dotazy, jestli bychom zároveň vyškrtli Darwinovu evoluční teorii z učebnic. (Říkám úsměvné, protože vidím, že se tito lidé nepohybují ve vědeckých kruzích, kde Darwinovu „původní“ evoluční teorii prakticky nikdo nezastává, ale přesto se v učebnicích stále nachází. Ale nebudeme to rozebírat dopodrobna.)

   Rozhodně ovšem nejsem na tuto oblast odborník, ale chtěl bych se na tuto problematiku podívat očima laika a očima theologa. Přijměte ovšem tento článek opět jako podnět k zamyšlení, ať už jste rodiče, kteří nevědí, jak se k tomu postavit, a nebo děti/dospívající, kteří mají být vyučováni.

   Sám si pamatuji, že jsme měli naši první „sexuální“ výchovu někdy ve třetí třídě základní školy. Do dnes si pamatuji různé úšklebky mých spolužáky, když se dívali na obrázky nahé ženy a nahého muže. V té době jsme chodili také na plavání. Když se na to dívám nyní zpětně, tak si říkám, jestli následné události nespustila právě ta hodina sexuální výchovy. Jedna spolužačka se totiž vždy po skončení objevila v chlapecké šatně nahá a pózovala. V té době tomu ovšem nikdo nevěnoval pozornost a všichni se jí spíše snažili zavřít dveře.

   Už když jsem byl na prvním stupni základní školy, tak jsem měl jisté pojetí o sexu, a to se každým rokem prohlubovalo. V té době ale ještě nebyl rozšířený internet. Takže je pravda, že dnes mají děti daleko lepší přístup k těmto věcem, a to také díky tomu, že podle průzkumů má mnoho dětí již na prvním stupni přístup na internet bez rodičovské kontroly.

   Je tedy pravda, že v dnešní době mají děti daleko větší „znalosti“ ohledně sexu a pornografie než kdy předtím. Rodiče si často naivně vytvářejí představy, že jejich děti jsou nedotčené, přitom toho vědí víc než dost, možná dokonce začínají experimentovat se sebeuspokojováním (masturbace), a to už v raném věku.

   Z tohoto pohledu se zdá výuka o sexu na školách naprosto legitimní a dokonce i nezbytná. Takže by bylo opravdu nezodpovědné, kdyby se s tím nezačalo něco dělat. Děti potřebují vědět o různých pohlavních chorobách, které se v dnešní době tolik rozšiřují, potřebují znát všechna rizika, protože, jak je asi všem známo, tak sex nepřináší pouze potěšení, ale případná rizika, ať už se týkají onoho nakažení či zranění se či otěhotnění.

   Všechny tyto věci samozřejmě mluví PRO zavedení sexuální výchovy na školách. Nebudu se pouštět do jakéhokoli hodnocení oněch praktik, které mají být či měly by být součástí, protože k tomu se necítím dostatečně kompetentní. Jako laik můžu akorát vyjádřit svůj postoj, že některé přístupy mi přišly neadekvátní, zvrhlé a možná i trochu dětinské.

   Pojďme se ovšem teď na toto vše podívat z jiné stránky. Jak jsem řekl, tak žijeme v sexuální či, jak se někdy říká, přesexualizované společnosti, kdy přístup k sexuálním zážitkům je rychlý, levný a často „bezrizikový“. Toto vše je pravda, ale je nutné zamyslet se, zda je to dobře či špatně. Obhájci sexuální výchovy na školách by si měli nejdříve uvědomit, že tento současný stav není v pořádku před tím, že se začnou těmito fakty ohánět.

   Jen krátká odbočka. Samotné slovo pornografie pochází z řečtiny a skládá se za dvou slov: porné (prostitutka) a grafein (psát, zobrazovat). Ať se pohled na prostitutky v průběhu staletí měnil, tak stále zůstává skutečností fakt, že prostituce je společností vnímána jako něco nemorálního. A když se podíváme na situace, za kterých se lidé dívají na pornografická videa, tak se to téměř bez výjimky děje v soukromí, kde člověka nikdo nevidí.

   A tak na jednu stranu musím 100% souhlasit, že sexuální výchova je potřeba, na druhou stranu mám ovšem otázky nad tím, jestli má tato výuka probíhat veřejně na školách. Argument, že se tím v dětech potlačí stud a ony si zvyknou o těch věcech mluvit, mi přijde naprosto absurdní vzhledem k tomu, co jsem právě řekl. Stud je přirozenou součástí člověka, a proto jakákoli snaha o potlačení studu nepovede pouze k větší otevřenosti při diskuzích, ale k ještě více sexuálnímu experimentování, protože se prostě onen stud potlačí.

   Když se podíváme zpět do historie či do sociologie, tak zjistíme, že nejdůležitější roli sexuální výuky v životě dítěte hrají vždy rodiče. A tento systém je naprosto logický. Ve zdravé rodině by měla být zdravá intimita, tedy schopnost hovořit o diskrétních věcech. Je to tedy rodina, která by své děti měla učit o sexualitě, protože v rodině je „bezpečné prostředí“, ve kterém je pro tyto rozhovory prostor.

   Ať by mohla být výuka na školách jakkoli pomocná či ne, tak výuku v rodinném prostředí nenahradí. Škola by v tomto případně tlačila žáky do oblastí, kde by se cítili špatně, a potlačovala bych jejich „přirozenost“. Nechci ani domyslet, jaké by to mohlo mít následky v jejich sexuální oblasti, ale věřím, že by se jistě nejednalo o pozitivní následky.

   Sex se navíc takovýmto zprofanováním stává pouhým nástrojem uspokojení touhy a tělesných potřeb, přesouvá se na rovinu něčeho běžného, protože se o tom běžně mluví i ve škole, a tak se postupně vytrácí rozměr budování vztahu.

   Věřím, že sexuální výchova je velmi důležitá a v dnešní době obzvláště potřebná. Pokládám si ovšem onu otázku, zda výuka na školách je tím správným řešením. Neměla by se hledat jiná cesta? Přirozenější?

   Nepřicházím v žádném případě s receptem, jak tuto situaci vyřešit či jak konkrétně postupovat. Měli by však rodiče nějakým způsobem vzít otěže, které nechali tak dlouho plápolat, takže se již situace stala neovladatelná.

   Neměli bychom těm rodičům nějakým způsobem pomoci? A tou pomocí nemyslím, že za ně uděláme jejich práci, ale že jim pomůžeme, aby svou práci mohli udělat. Neměli bychom spíše začít dělat semináře pro rodiče dětí ve školkách, na základních a středních školách, díky kterým by se naučili se svými dětmi lépe pracovat a jak své děti seznamovat s jejich sexualitou?

   Jakkoli tedy souhlasím s potřebou sexuální výchovy dětí, tak jsem stále přesvědčen, že škola nemůže suplovat úlohu rodičů. Rodiče sami se musí ujmout výchovy svých dětí, co se sexuality týče. Pokud chce české školství jakýmkoli způsobem přispět, pak by to mělo být právě přípravou vzdělávacích seminářů pro rodiče či něčeho podobného. Co totiž pozoruji u mnohých rodičů je skutečnost, že si se svými dětmi neví rady. Myslím si, že je tedy na čase povzbudit rodiče a pomoci jim, aby svou náročnou úlohu rodičovství mohli lépe zvládat.

   Chtěl bych nyní uvést ještě jeden citát z Bible:

„I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte,

neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“

(1. Korintským 4,15)

   Apoštol Pavel sice mluví o duchovním aspektu, o aspektu víry, ale používá k tomu jasné přirovnání. Nezáleží na tom, kolik máme ve svém životě vychovatelů či učitelů. Může to znít krutě, ale učiteli jde především o to, aby nás něčemu naučil, ale nejde mu o nás samotné. Otcům, tedy rodičům obecně, jde o své děti, aby rostli dobře. Jde jim o jejich zdraví. Je v tom všem osobní zájem. Tedy rozměr, který učitel, který má mnoho žáků, nemůže nabídnout. A přijde mi, že oblast sexuality je natolik důležitá, že je zde potřeba velká míra osobního přístupu a osobního zájmu. A to mohou nabídnout pouze rodiče.

   Navíc učitelům jde pouze o rozšíření znalostí svých žáků. Ale ti studenti již znalosti většinou mají. Podle mého by nám nemělo jít o rozšiřování „znalostí“ dětí v oblasti sexuality, ale o to, aby jednaly moudře. A to je opět oblast, o kterou jde především rodičům a kteří jediní mají možnost tuto oblast výrazně ovlivnit.

   Tím ovšem rozhodně nechci snižovat důležitost postavení učitelů, protože i ti mohou přispět. Ovšem jsem toho názoru, že ne obsahem, který je v dnešní době propagován. Mám na mysli postoj: „Mějte si sexu a sexuální partnerů kolik chcete, ale hlavně mějte kondom.“ Rada je to sice dobrá, co se pohlavních nemocí a těhotenství týče, ale pořád to neřeší podstatu celého problému dnešní generace mladých, ale pouze nechtěné následky. Následky jsou vyřešeny, ale do postoje moudrosti a odpovědnosti za své jednání to má ještě daleko.

   Zamysleme se, jestli právě návrat k nějakým pevným hodnotám není právě to, co tato společnost potřebuje. A když mluvím o hodnotách, tak já osobně mám na mysli křesťanské hodnoty. A nepochopte mě špatně. Rozhodně nemám na mysli postoj, že sex je něco špatného a hříšného, protože to ani není biblický postoj, ale spíše vidím jako řešení zdrženlivost. Věřím, že sex byl Bohem stvořen, aby muž a žena mohli pociťovat rozkoš, ale také věřím, že sex je spíše završení vztahu muže a ženy, ne jeho motorem ani jeho počátkem.

Negramotní Češi?

   Zase jsem narazil na internetu na zajímavý článek, který poukazuje na „temnou“ budoucnost českého národa. Článek se týkal zájmu lidí o čtení knih. „Knihy jsou ztrátou času, tvrdí české děti. Jejich znalosti upadají.“ Jedná se o výzkum společnosti Scio, který se týkal čtenářské gramotnosti.

   Rád bych zde citoval shrnutí výsledků tohoto průzkumu: „Čím jsou děti starší, tím méně čtou. Jedna třetina z nich dokonce čte pouze tehdy, když musí, a každé páté dítě považuje čas strávený u knihy za zbytečný“ (www.tyden.cz, 15. 9. 2011).

   Je zajímavé, že na tuto realitu v poslední době narážím častěji a častěji. Když lidé přijdou ke mně domů, tak většinou obdivují mojí osobní knihovnu. Rád čtu a rád o knihách mluvím s druhými. Svým známým a kamarádům rád nabízím, že v případě zájmu mohou kdykoli přijít a něco si půjčit. Většinou se ale setkám s reakcí, že nemají na čtení čas. Mnozí, které znám, nemají ke knihám vztah a mnozí také uznávají, že čtou velmi málo, maximálně pár knih do roka.

   Vyvstávají mi otázky a zároveň obavy ohledně gramotnosti současné generace lidí, kteří čtou tak málo. Na blogu Davida Nováka (viz. odkazy) se před pár měsíci objevil článek „Jak kázat negramotným“, kde se hned v úvodu nachází toto zamyšlení: „Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje“ (David Novák, 14. 4. 2011).

   Je to krutá realita, ale zájem lidí o knihy neustále klesá. Lidé čtou čím dál míň, což se projevuje i na tím, že „zakrňují“, takže nedokáží zpracovat „delší texty“. Je to logické. Když svoji schopnost číst nepěstují, pak jejich schopnost zakrňuje. A tak nejenom že se přestávají číst knihy, ale zároveň nejsou nejčtenějšími publikacemi seriózní noviny, ale bulvár, který má krátké a jednoduché články, doplněné o obrázky a velká písmena, podobně jako čítanky pro nejmenší.

   Když se nad tím zamýšlím, tak dopady této „negramotnosti“ se projevují nakonec také v konverzacích s lidmi. Je to možná krutě řečeno, ale člověk může pozorovat, že lidé často mluví o věcech, kterým nerozumí. Mnozí nadávají na politiky, na vládu, na školství, na současnou generaci dětí a na mnohé jiné věci, ale jejich „zdroje“ informací pochází pouze z „nespolehlivých“ zdrojů či ze zdrojů, ze kterých si člověk nemůže vytvořit jasný názor.

   Při jedné ze svých přednášek o současné postmoderní společnosti vyjádřil Tim Keller názor, kde zdůrazňuje čerpání z mnoha „zdrojů“. Když to vyjádřím vlastními slovy, tak říkal, že člověk, který čerpá pouze z jednoho zdroje, je šašek, protože nemůže ničemu rozumět. Člověk, který čerpá ze dvou zdrojů, je zmatený, protože se setkává se dvěma názory, které si odporují. Když čerpá z deseti zdrojů, tak si začíná vytvářet vlastní názor, protože teprve začíná mít nějaký přehled. No a když dospěje do stádia, že dovede čerpat tak ze tří set zdrojů, stává se moudrým.

   Sám jsem si tímto procesem prošel při svém studiu, při psaní závěrečné práce. Když jsem si přečetl jednoho autora, říkal jsem si, že má určitě pravdu. Pak jsem si přečetl jeho opozici a byl jsem poměrně zmatený, protože jsem si řekl, že ten druhý má pravdu. Následovala četba kritiky oné kritiky a zase jsem se vracel k původnímu autorovi, který měl podle mě pravdu. Ale když jsem četl dál, zjistil jsem, že všichni mají něco dobrého a něco špatného, že je potřeba to nějak vyvážit. V tom bodu jsem si vytvořil vlastní názor. Rozhodně jsem ale nečetl tři sta  zdrojů, takže k moudrosti mám stále daleko.

   Člověk si přirozeně tvoří názory na věci. Někdy ovšem až příliš rychle, aniž by se více zamyslel. Docházet k rychlým závěrů a rychlým soudům bez hlubšího prozkoumání je smutnou skutečností mnohých lidí.

   Zavedu svoje zamyšlení do extrému. Před pár stoletími většina lidí neuměla číst a psát. Byli negramotní. Jejich znalosti pocházely pouze z doslechu a z kusých informacích, které jim byly předány. Demokracie byla do jisté míry nemožná, protože lidé byli nevzdělaní. Monarchie byla v té době „přirozeným“ výběrem. Lidé si sice stěžovali, ale sami nebyli vlády schopní. A když tak pozoruji současnou společnost, která se dívá na vládu pouze „povrchně“, tak si říkám, jestli se pomalu nevracíme o pár set let zpět, kdy lid sice nadává a stěžuje si, ale sám není vlády schopný.

   Nejsem expert na politiku. To zdaleka ne. Jsou rozhodnutí populární a nepopulární, rozhodnutí, která se mi líbí a která se mi nelíbí. Ale než začnu kritizovat, pečlivě si to promyslím. Zároveň jsem vděčný za své přátele, kteří politiku studují a zajímají se o to, takže vidí dále než já. Každopádně zde vidím jistou souvislost mezi znalostmi a vedením.

   Jinou paralelu zde vidím, která se týká křesťanství. David Novák napsal: „Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.“

   Ano, je smutné, že křesťané přestávají číst duchovní literaturu s výmluvami na nedostatek času. Ještě smutnější je, když upadá také jejich touha číst Bibli samotnou. Jejich víra totiž poté stagnuje a oni přestávají duchovně růst, protože nemají přísun „duchovního pokrmu“, a to může vést a k duchovnímu vyhladovění, až duchovní smrti. Ježíš k tomu sám říká:

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.

Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“

(Jan 6,63)

   Ježíš zde mluví o tom, že k plnému životu je potřeba víc než jen tělo, tělesné věci, které nejsou samy o sobě špatné, ale chybí zde duchovní rozměr. A duchovní život je právě poháněn Božím slovem, tedy Biblí.

   Když se teď vrátím k „negramotnosti“ našeho národa, tak bych rád poukázal, že lidé nečtou Bibli, protože nevěří. Přesto ovšem mají vytvořený názor na křesťanství. Jak si ovšem člověk může vytvořit jakýkoli názor na jakoukoli věc, pokud napřed neprozkoumá „primární“ zdroje? A Bible je v případně křesťanství primárním zdrojem. Ne křesťanská historie, ne křesťanské knihy, ne křesťanské jednání samotné, ale Bible.

   A nejen to. Bible není pouze primárním zdrojem křesťanství, ale zároveň, tedy do velké míry, primárním zdrojem historie našeho národa. Je to až zarážející, do jaké míry česká architektura, umění a literatura vychází z Bible a jejích příběhů. Křesťanství je tedy nedílnou součástí naší historie. Proto, když se nezajímáme o křesťanství, nezajímáme se ani o naší historii a naší kulturu.

   Opět bych vás tedy chtěl vybídnout k zamyšlení, kde se nacházíte vy. Jak jste na tom se čtením knih a literatury? Jaký máte ke knihám postoj? Podle čeho si vytváříte svoje názory? Snažíte si rozšiřovat obzory a nebo zakrňujete? A možná také dotaz na naší odpovědnost: Jak bychom mohli pomoci současné generaci, aby literárně nezakrněla a aby si udržela gramotnost?

   Rád bych vás povzbudil ke čtení knih, protože to ovlivní mnohé oblasti vašeho života a protože také začnete o životě a o událostech kolem vás více přemýšlet. A nebojte se vzít do ruky i Bibli, protože ta je základem našeho vzdělání. Zároveň věřím, že je to Boží slovo a může promlouvat do životů lidí a vést je k duchovnímu životu.

Síla skupiny

   V poslední době si nějak víc začínám uvědomovat, jak nás ovlivňuje naše okolí. Nevím, do jaké míry si toho všímáte, ale není právě prostředí, ve kterém se pohybujete, tím, co ovlivňuje vaše chování, vaše návyky, váš způsob vyjadřování?

   Vezměme si to příkladně. Člověk nemluví stejně v práci či ve škole, a zároveň úplně stejně v hospodě s kamarády. Na veřejnosti byste si nedovolili udělat to, co děláte doma v soukromí. Chováte se také jinak, když víte že jdete do školy než když máte volno a nikam nemusíte. Neříkám teď, jestli je to úplně správně nebo ne, ale k tomu se dostanu.

   Neříkám, že se takto chovají všichni lidé. Samozřejmě existují silné osobnosti, které nejsou s davem, ale které naopak určují směr davu a nebo se k davu nepřipojují. Jsou to buď lidé velmi populární anebo velmi nepopulární.

   Pokud jsi tedy tím, kdo spíše následuje dav, tak bych byl rád, kdyby ses zamyslel/a nad svým jednáním a jestli je to vždy dobré. Pokud ovšem jsi ten, za kým se všichni hrnou, pak se zamysli spíše nad určitou mírou zodpovědnosti. A pokud jsi ten, který vystupuje z řady, pak taky nepřestávej číst.

   Mrkněte se teď zas na jedno krátké video, které nastiňuje, o čem bych se teď rád s vámi zamyslel. (Titulky opravdu nejsou potřeba. Vše pochopíte z děje.)

   Vidíte, že ten člověk dělá přesně, co dělají lidé okolo něj. Ne ani tak proto, že by chtěl, ale protože se cítí divně, když dělá pravý opak toho, co všichni ostatní.

   Na škole je to poměrně běžná záležitost. „Všichni něco dělají, tak se připojím, abych mezi ně zapadl.“ Většinou nezáleží na otázkách typu: „Je to dobré? Je to správné?“ Lidé se soustředí na to, co dělá většina, a tak to také udělají. Jestli nakonec není pravda, že nejčastější výmluva doma rodičům je, že „oni to dělali taky.“ „Ale přece všichni dostali pětku.“ A myslím, že odpověď rodičů je také velmi běžná: „Mě nezajímají ostatní. Kdyby všichni šli a skočili z okna, taky by´s skočil?“

   Znám to, protože jsem to doma měl také, a upřímně řečeno mě tento argument vždy vytáčel. Zpětně si ale uvědomuji, že to bylo proto, že to byla dobrá otázka a mířila k jádru problému. Je to sice otázka, která věci vyhání do extrému, ale možná právě extrémní případ je, co potřebujeme, abychom si uvědomili skutečnost.

   Co chci ale říci je, že žijeme v prostředí, ve kterém je jistý způsob jednání a mluvení standardem, nad kterým se až tolik nepřemýšlí. A ovlivňuje to opravdu mnohé oblasti našeho života a našeho jednání.

   Dám příklad ze svého života. Jako křesťan jsem se rozhodl, že nebudu mluvit sprostě. Ne proto, že bych musel, ale koneckonců, proč člověk musí mluvit sprostě? Člověk může vyjádřit svůj názor přece i slušně, což je přeci jen vždy lepší. Problém byl ten, že když jsem byl v blízkosti křesťanů, tak to bylo jednoduché, protože oni taky sprostě nemluvili. Když jsem ale byl ve škole, kde jsem přeci jenom trávil větší část mého času, tak jsem byl mezi lidmi, kde mluvení sprostě bylo „normální“, tedy v té dané skupině se nikdo nad tím nepozastavoval.

   Do teď jsem mluvil o skupině jaksi negativně, tedy že nás skupina žene někdy do situací, do kterých se dostat nechceme. Na druhou stranu může být skupina velikou pomocí a oporou. Skupina nemusí člověka ovlivňovat pouze negativně, ale také pozitivně, kdy mu pomáhá udělat nějaké kroky, ke kterým by se sám neodvážil.

   Faktem ovšem je, že člověk potřebuje skupinu, potřebuje další lidi, protože potřebuje druhého člověka, s kým může sdílet svůj život. Myslím, že si nikdo nedovedeme představit, že bychom na celém světě byli jen my sami. Druzí lidé jsou prostě nezbytnou součástí našich životů, kdy se navzájem doplňujeme a pomáháme si.

   Už jsem jednou zmiňoval Bonhoeffera, který ukazoval na nějaký „vyvážený koncept“, tedy že člověk nemůže žít v naprosté izolaci a zároveň nemůže žít pouze jako součást společenství. Důvodem je, že přeci jen, i ve skupině, zůstáváme jednotlivci, kteří jsou pořád zodpovědní za to, co děláme.

   Přihodím opět něco z Bible. Ježíš byl ve své době poměrně oblíbený a lidé ho rádi následovali. Viděli, že o ně má zájem, což dokazoval také tím, že jim pomáhal. Lidé ho měli opravdu rádi a následovali ho. To se ovšem nelíbilo Farizejům, což byli tehdejší židovští vedoucí, protože místo aby lidi následovali je, tak následovali Ježíše. Řekněme si to na rovinu: Šlo jim o moc. A když pak se jim Ježíše podařilo zatknout, tak ho vzali k tehdejšímu vladaři, aby se ho zbavili. On na Ježíšovi nashledal žádnou vinu a chtěl ho propustit, a tak to lidu nabídl. Zde ovšem přichází opět do role skupina:

„Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.

Vladař jim řekl: ´Koho vám z těch dvou mám propustit?´

Oni volali: ´Barabáše!´“ (Matouš 27,20-21)

   Barabáš byl tehdejší vrah. Lidé by si ho nikdy nevybrali, ale protože je ti vedoucí vyhecovali, tak si ho vybrali a Ježíše poslali na smrt, ač ho mnozí měli rádi. Je to zajímavé se nad tím zastavit, že Ježíše odsoudili lidé, že se jednalo o hlas lidu. (V moderní době tomu říkáme demokracie, ale to je jen taková slovní hříčka a bylo by to na samostatné zamyšlení. Možná příště…)

   Na druhou stranu je i církev skupinou, která ovšem nemá mít tento „manipulující“ charakter, ovšem charakter podpory a lásky. Bible tedy popisuje a vyzývá věřící, křesťany, aby se navzájem milovali a aby si tak také navzájem pomáhali. Zmíním jen pár veršů:

„Berte na sebe břemena jedni druhých,

tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6,2)

„Milujte se navzájem bratrskou láskou,

v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Římanům 12,10)

   Byl bych rád, abyste přemýšleli o svých životech a o tom, jak jednáte a mluvíte. Zamyslete se, jestli to takto opravdu chcete, jestli je to opravdu váš názor a váš postoj, protože ač jste ve skupině, tak tam jste jako jednotlivec sám za sebe. Skupina za vás zodpovědnost neponese. I Bible je v tomto směru jasná:

„Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit,

bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.

Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Galatským 6,4-5)

   Vyžaduje to určitou dávku odvahy a odhodlání. A řeknu-li to drsně, tak to vyžaduje také určitou dávku rozumu, kdy začnu přemýšlet nad tím, jak se vlastně chovám, a kdy nebudu jednoduše následovat dav ve všem, co udělá. Učitelé na střední mě a mé spolužáky neustále povzbuzovali k tomu, abychom o věcech přemýšleli a abychom si vytvořili vlastní názor. Zároveň ironicky dodávali, že „myšlení bolí.“

   Já bych vás chtěl povzbudit, abyste začali o svém chování a mluvení přemýšlet, abyste se nebáli postavit se za svůj názor, i když se to ostatním nebude líbit (neříkám na něm tvrdohlavě trvat, protože i my se můžeme mýlit). Přemýšlejte o věcech a vytvářejte si na ně vlastní názor. A nebojte se si za svým názorem stát.

   A teď se jen v rychlosti vrátím k tomu, co jsem řekl na začátku. Je pravda, že naše chování se liší od skupiny ke skupině. Člověk se musí do jisté míry přizpůsobit. Ale jistě ne to té míry, že zanikne on sám, jeho osobnost a jeho názor. Věřím tomu, že v našich základních přesvědčeních bychom měli zůstat stejní bez ohledu na to, v jaké skupině se nacházíme. Ne měnit masky od skupiny ke skupině, ale zůstat sami sebou, tím kým jsme a čemu věříme. Nebýt jako Harvey Dent (The Dark Knight), muž dvojí tváře, ale být sami sebou za jakýchkoli okolností.