Jakožto mnozí uživatelé sociální sítě Facebook, i já jsem byl včera
přinucen přejít na nový profil nazývaný „Timeline“. Tedy, abych byl přesný,
Facebook mi tuto změnu ohlásil. Nechci tady ale rozhodně rozebírat, co se mi na
novém profilu líbí nebo nelíbí. Tato změna mě pouze přivedla k dalšímu
zamyšlení.
Profil Timeline totiž nabízí nastavení další fotky, na jejímž popředí je
pak vaše profilová fotka. Záměrem této fotky „na pozadí“ je především, aby
profil uživatelů na první pohled řekl něco o jeho uživateli. Přišlo mi tedy
zbytečné dávat si tam nějaké další fotky sebe, míst, která jsem navštívil, nebo
kohokoli jiného. Spíše jsem se rozhodl pro citát.
Na začátek jsem si vybral citát z filmu „The Dark Knight“, který mě
poslední dobou tak trochu provází:
Why do we fall?
So we might learn to pick ourselves up
(Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout)
Ve filmu jde o scénu, kdy mluví
starý, moudrý Alfréd k Bruci Waynovi (Batman), a tak se ho snaží
povzbudit, aby se nevzdával.
Znám příběhy lidí, kteří spadli a
zůstali ležet. Už se ani nesnažili zvednout, a to ani když jim svět okolo,
přátelé, rodina, ale i cizí lidé, nabízel pomocnou ruku. Prostě to vzdali a
hodili ručník do ringu.
Na druhou stranu ale znám i lidi, kteří se s malou nebo žádnou
pomocí zapřeli a vstali, aby šli dál a aby nezůstali ležet v bahně tohoto
světa, podrazů druhých nebo vlastních chyb. Člověk si opravdu často potřebuje
šáhnout na dno, aby si uvědomil, co se to vlastně děje, ale důležité je tam
nezůstat, vstát a bojovat. Bojovat se světem, bojovat s druhými a bojovat
se sebou samým.
Nedávno jsem se díval opět na filmovou sérii Rocky. V šestém filmu
„Rocky Balboa“ dává Rocky svému synovi lekci poté, co ho syn obviní za všechno
špatné, co se mu v životě stalo:
The world ain’t all
sunshine and rainbows.
It’s a very mean and
nasty place, and it don’t care how tough you are…
It will beat you to
you knees and leave you there permanently if you let it.
You, me or nobody is
gonna hit as hard as life.
But it ain’t about how
hard you hit.
It’s about how hard
you can get hit and keep moving forward.
How much you can take
and keep moving forward.
That’s how winning is
done!
(Svět není žádný růžový místo.
Je to podlý a špinavý místo, kerý nezajímá, jak seš drsnej…
Prostě tě srazí na kolena a nechá tě tam navěky, pokud mu to dovolíš.
Ani ty, ani já, prostě nikdo neudeří tak tvrdě jako život.
Ale není to o tom, jak tvrdě udeříš.
Je to o tom, jak tvrdě můžeš dostat a přitom jít dál.
Kolik ran sneseš a stále půjdeš dál.
Takhle se vyhrává!)
Kruté na tom je, že občas to můžeme být my sami, kdy se vlastními
chybami srazíme k zemi. Vlastními chybami ztratíme svou tvář.
V takovýchto chvílích se těžce zvedá. Těžce se i přijímá nějaká pomoc,
protože má člověk pocit, že si to všechno musí sežrat sám. Přeci se říká: Jak
si kdo ustele, tak si i lehne.
Člověk ale musí spolknout svou pýchu a uvědomit si, že někdy tu pomocnou
ruku potřebuje. Batman měl Alfréda, Rocky měl svou rodinu, trenéra a přátelé.
Člověk se sice musí rozhodnout sám, jestli chce vstát a dál bojovat, ale sám na
to není. Není to lehké, postavit se zpět na nohy poté, co jsme spadli, ale
možná proto padáme. Abychom se naučili se zase postavit. Abychom se naučili
bojovat. A často také proto, abychom se poučili.
Osobně jsem si právě prošel obdobím, kdy jsem se válel po zemi poté, co
jsem spadl. Musím přiznat, že vstávání je opravdu obtížné, ale s přáteli a
s lidmi, kteří při mně stojí, se mi pomalu daří zase vstávat. Každopádně
věřím, že je to hlavně díky Bohu, který při mně stál, i když já jsem se
vzdaloval. Věřím a jsem pevně přesvědčen, že On je tím, kdo mi pomáhá a kdo mě
podpírá nejvíce, i když jsem zhřešil proti Němu.
Rány zůstanou. Ale to je dobře. Zůstanou jako výstraha a připomínka
toho, jaké to je být na dně, ale také, že je tu vždy naděje …
