Negramotní Češi?

   Zase jsem narazil na internetu na zajímavý článek, který poukazuje na „temnou“ budoucnost českého národa. Článek se týkal zájmu lidí o čtení knih. „Knihy jsou ztrátou času, tvrdí české děti. Jejich znalosti upadají.“ Jedná se o výzkum společnosti Scio, který se týkal čtenářské gramotnosti.

   Rád bych zde citoval shrnutí výsledků tohoto průzkumu: „Čím jsou děti starší, tím méně čtou. Jedna třetina z nich dokonce čte pouze tehdy, když musí, a každé páté dítě považuje čas strávený u knihy za zbytečný“ (www.tyden.cz, 15. 9. 2011).

   Je zajímavé, že na tuto realitu v poslední době narážím častěji a častěji. Když lidé přijdou ke mně domů, tak většinou obdivují mojí osobní knihovnu. Rád čtu a rád o knihách mluvím s druhými. Svým známým a kamarádům rád nabízím, že v případě zájmu mohou kdykoli přijít a něco si půjčit. Většinou se ale setkám s reakcí, že nemají na čtení čas. Mnozí, které znám, nemají ke knihám vztah a mnozí také uznávají, že čtou velmi málo, maximálně pár knih do roka.

   Vyvstávají mi otázky a zároveň obavy ohledně gramotnosti současné generace lidí, kteří čtou tak málo. Na blogu Davida Nováka (viz. odkazy) se před pár měsíci objevil článek „Jak kázat negramotným“, kde se hned v úvodu nachází toto zamyšlení: „Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje“ (David Novák, 14. 4. 2011).

   Je to krutá realita, ale zájem lidí o knihy neustále klesá. Lidé čtou čím dál míň, což se projevuje i na tím, že „zakrňují“, takže nedokáží zpracovat „delší texty“. Je to logické. Když svoji schopnost číst nepěstují, pak jejich schopnost zakrňuje. A tak nejenom že se přestávají číst knihy, ale zároveň nejsou nejčtenějšími publikacemi seriózní noviny, ale bulvár, který má krátké a jednoduché články, doplněné o obrázky a velká písmena, podobně jako čítanky pro nejmenší.

   Když se nad tím zamýšlím, tak dopady této „negramotnosti“ se projevují nakonec také v konverzacích s lidmi. Je to možná krutě řečeno, ale člověk může pozorovat, že lidé často mluví o věcech, kterým nerozumí. Mnozí nadávají na politiky, na vládu, na školství, na současnou generaci dětí a na mnohé jiné věci, ale jejich „zdroje“ informací pochází pouze z „nespolehlivých“ zdrojů či ze zdrojů, ze kterých si člověk nemůže vytvořit jasný názor.

   Při jedné ze svých přednášek o současné postmoderní společnosti vyjádřil Tim Keller názor, kde zdůrazňuje čerpání z mnoha „zdrojů“. Když to vyjádřím vlastními slovy, tak říkal, že člověk, který čerpá pouze z jednoho zdroje, je šašek, protože nemůže ničemu rozumět. Člověk, který čerpá ze dvou zdrojů, je zmatený, protože se setkává se dvěma názory, které si odporují. Když čerpá z deseti zdrojů, tak si začíná vytvářet vlastní názor, protože teprve začíná mít nějaký přehled. No a když dospěje do stádia, že dovede čerpat tak ze tří set zdrojů, stává se moudrým.

   Sám jsem si tímto procesem prošel při svém studiu, při psaní závěrečné práce. Když jsem si přečetl jednoho autora, říkal jsem si, že má určitě pravdu. Pak jsem si přečetl jeho opozici a byl jsem poměrně zmatený, protože jsem si řekl, že ten druhý má pravdu. Následovala četba kritiky oné kritiky a zase jsem se vracel k původnímu autorovi, který měl podle mě pravdu. Ale když jsem četl dál, zjistil jsem, že všichni mají něco dobrého a něco špatného, že je potřeba to nějak vyvážit. V tom bodu jsem si vytvořil vlastní názor. Rozhodně jsem ale nečetl tři sta  zdrojů, takže k moudrosti mám stále daleko.

   Člověk si přirozeně tvoří názory na věci. Někdy ovšem až příliš rychle, aniž by se více zamyslel. Docházet k rychlým závěrů a rychlým soudům bez hlubšího prozkoumání je smutnou skutečností mnohých lidí.

   Zavedu svoje zamyšlení do extrému. Před pár stoletími většina lidí neuměla číst a psát. Byli negramotní. Jejich znalosti pocházely pouze z doslechu a z kusých informacích, které jim byly předány. Demokracie byla do jisté míry nemožná, protože lidé byli nevzdělaní. Monarchie byla v té době „přirozeným“ výběrem. Lidé si sice stěžovali, ale sami nebyli vlády schopní. A když tak pozoruji současnou společnost, která se dívá na vládu pouze „povrchně“, tak si říkám, jestli se pomalu nevracíme o pár set let zpět, kdy lid sice nadává a stěžuje si, ale sám není vlády schopný.

   Nejsem expert na politiku. To zdaleka ne. Jsou rozhodnutí populární a nepopulární, rozhodnutí, která se mi líbí a která se mi nelíbí. Ale než začnu kritizovat, pečlivě si to promyslím. Zároveň jsem vděčný za své přátele, kteří politiku studují a zajímají se o to, takže vidí dále než já. Každopádně zde vidím jistou souvislost mezi znalostmi a vedením.

   Jinou paralelu zde vidím, která se týká křesťanství. David Novák napsal: „Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.“

   Ano, je smutné, že křesťané přestávají číst duchovní literaturu s výmluvami na nedostatek času. Ještě smutnější je, když upadá také jejich touha číst Bibli samotnou. Jejich víra totiž poté stagnuje a oni přestávají duchovně růst, protože nemají přísun „duchovního pokrmu“, a to může vést a k duchovnímu vyhladovění, až duchovní smrti. Ježíš k tomu sám říká:

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.

Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“

(Jan 6,63)

   Ježíš zde mluví o tom, že k plnému životu je potřeba víc než jen tělo, tělesné věci, které nejsou samy o sobě špatné, ale chybí zde duchovní rozměr. A duchovní život je právě poháněn Božím slovem, tedy Biblí.

   Když se teď vrátím k „negramotnosti“ našeho národa, tak bych rád poukázal, že lidé nečtou Bibli, protože nevěří. Přesto ovšem mají vytvořený názor na křesťanství. Jak si ovšem člověk může vytvořit jakýkoli názor na jakoukoli věc, pokud napřed neprozkoumá „primární“ zdroje? A Bible je v případně křesťanství primárním zdrojem. Ne křesťanská historie, ne křesťanské knihy, ne křesťanské jednání samotné, ale Bible.

   A nejen to. Bible není pouze primárním zdrojem křesťanství, ale zároveň, tedy do velké míry, primárním zdrojem historie našeho národa. Je to až zarážející, do jaké míry česká architektura, umění a literatura vychází z Bible a jejích příběhů. Křesťanství je tedy nedílnou součástí naší historie. Proto, když se nezajímáme o křesťanství, nezajímáme se ani o naší historii a naší kulturu.

   Opět bych vás tedy chtěl vybídnout k zamyšlení, kde se nacházíte vy. Jak jste na tom se čtením knih a literatury? Jaký máte ke knihám postoj? Podle čeho si vytváříte svoje názory? Snažíte si rozšiřovat obzory a nebo zakrňujete? A možná také dotaz na naší odpovědnost: Jak bychom mohli pomoci současné generaci, aby literárně nezakrněla a aby si udržela gramotnost?

   Rád bych vás povzbudil ke čtení knih, protože to ovlivní mnohé oblasti vašeho života a protože také začnete o životě a o událostech kolem vás více přemýšlet. A nebojte se vzít do ruky i Bibli, protože ta je základem našeho vzdělání. Zároveň věřím, že je to Boží slovo a může promlouvat do životů lidí a vést je k duchovnímu životu.