Poslední dobou píšu zamyšlení především o vztazích s druhými lidmi. Je to téma, které mě poslední dobou hodně provází, ale když se nad tím zamyslím do hloubky, dochází mi, že vztahy s lidmi je něco, co nás provází celý život. Vztahům se nemůžeme vyhnout, protože setkávání s lidmi je na denním pořádku.
Mnozí si stěžují na druhé, nemají je rádi, pomlouvají je a nezachází s nimi pěkně. Vlastně to sem a tam děláme všichni, že? Posuzujeme pořád a neustále a často zároveň bez toho, aniž bychom druhé znali nějak víc. O tom jsem psal trochu i minule. Známe jména lidí, ale ne jejich příběhy, o které se často ani nezajímáme. Když ovšem neznáme příběhy lidí, tak se nám ty naše soudy zdají na první pohled správné a oprávněné. Vidíme přeci, jak se chovají, vidíme jejich jednání a vidíme dopady jejich jednání, ale to je tak všechno, co vidíme. Neznáme jejich příběhy a nevíme, co lidi k tomu všemu vedlo.
Zamyslete se jenom nad vlastním životem. Všichni chybujeme. Bez výjimky. Všichni jsme v životě něco pokazili, něco, co se ani nám samotným nelíbilo, všichni jsme ublížili nějakým způsobem druhým. Nezáleží na tom, jak moc závažné to bylo. Důležité je, že jsme také mnohokrát ublížili druhým lidem.
Všichni totiž máme svoje příběhy, svou minulost, která nás nějakým způsobem formovala. Někteří si tuto skutečnost uvědomují natolik, že se dokáží přes svou minulost přehoupnout a začít se měnit, jiní jsou hnáni proudem pořád dopředu, a tak si to ani nestačí uvědomit.
Uvedu jeden extrém. Jako křesťan se neustále setkávám s otázkou: „Když tedy existuje milující Bůh, proč dopouští všechno to zlo, které se na světě děje? Proč holocaust? Proč války? Proč vraždy malých dětí?“ Tato otázka je jistě legitimní a je to velmi palčivá otázka. Jenže lidé se dívají pouze na extrémy jako je třeba holocaust, ale už se nedívají na ty „menší“ problémy, které k tomu všemu nakonec také vedou. Dívají se na extrémní zlo a ptají se proč, ale přitom si neuvědomují, že my všichni jsme součástí toho zla, těch špatných věcí, které se zde dějí. Když tedy touží po tom, aby tomu Bůh udělal přítrž, pokud existuje, pak by ovšem musel skoncovat i s námi, protože Jeho standardem je dokonalost. Ne „menší zlo“. Ve své lásce se ale rozhodl s tím něco dělat a dává světu čas, aby si to mohl uvědomit. A ano, žel to znamená i to, že nám dává zakoušet dopady našeho špatného jednání, ale zve nás ke změně.
Dobrá, přestanu už kázat. Jenom chci, abychom si uvědomili, že všichni jsme svým dílem zodpovědní za to, co se tady děje. Jsme zodpovědní i za naše vztahy s druhými lidmi a za náš přístup k nim. Všichni selháváme a to bychom si měli při našem jednání s druhými uvědomit. Slovy Ježíše: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem“ (Jan 8,7)!
Tím rozhodně nechci říct, že se nám musí líbit to, co ten druhý dělá. Je totiž zásadní rozdíl mezi odsuzováním člověka a odsuzováním jeho jednání. To je přesně, co měl Ježíš na mysli, když řekl, abychom milovali své nepřátele (Matouš 5,44). Nemusím schvalovat, co ten druhý dělá, ale můžu ho pořád mít rád jako člověka, jako spolučlověka, který chybuje stejně jako já.
Zkusím přihodit ještě jeden pohled. Možná právě jednání druhých může nám samotným nastavit zrcadlo, abychom si uvědomili, že nejsme jiní. Možná ne vždy v té samé míře, ale nejsme jiní. Všichni chybujeme. A z tohoto hlediska by pro nás naopak mohlo být jednání druhých výzvou ne k odsuzování druhých, ale spíše ke reflexi našeho vlastního života, našeho vlastního jednání. Možná nás to dovede k uvědomění, na kolik jsme my sami špatní a že potřebujeme spíše odpuštění a pochopení než odsouzení, stejně jako jej potřebují druzí.
Jako křesťan vím, že Bůh rozhodně neschvaluje naše špatné jednání, ale právě nám podává pomocnou ruku, stojí při nás a nabízí své odpuštění. Přesně to, co potřebujeme my všichni. Je to ale něco, co se musíme učit celý náš život.
Zamysleme se tedy nad tím, jak se díváme na druhé lidi. Jestli je jenom odsuzujeme podle vlastních měřítek, které jsme si v životě stanovili, nebo naopak se je snažíme pochopit, protože si sami uvědomujeme, kolik my sami chybujeme. Navíc, pokud budeme pouze odsuzovat, tak nám právě nezbude žádné místo pro lásku, a tím můžeme přehlédnout něco velmi důležitého a vzácného na tom druhém.
Žádné komentáře:
Okomentovat