Generace D

   Každá generace má v sociologii své označení. Je zde známá Generace X, která označuje skupinu lidí narozených přibližně mezi roky 1960 a 1990, na což navazuje Generace Y, cca. 1990 až 2000 (generace teenagerů a mladých dospělých) a samozřejmě současná Generace Z, cca. 2000+ (děti Generace X). Každá generace má zároveň své základní charakteristiky, které popisují její členy. Těmito charakteristikami se ovšem zabývat nebudeme.

   Je ovšem zajímavé, že v každé generaci, v každé skupině, se přirozeně nachází další podskupiny. Můžeme zmínit pár označení: Generace I (Internetová generace), Generace 9/11 (generace, která pamatuje útok na Dvojčata – 11. 9. 2001), Generace M (M = multitasking) a mohli bychom pokračovat.

   V tomto zamyšlení bych se ovšem chtěl zaměřit na Generaci D. Takto jsou obecně označováni lidé, kteří se narodili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, ale mohli bychom říci, že do této generace obecně spadají i lidé, kteří se narodili později a kteří se rodí i dnes. „D“ je zkratkou pro „Digitální“. Jedná se jednoduše o generaci, jíž je přirozená jakákoli technika, tedy počítače, mobily, internet atd.

   Když bychom byli specifičtější, tak tuto generaci charakterizují věci jako YouTube, Internet chatování, SMS, MP3 přehrávače, mobilní telefony, notebooky a nesmíme zapomenou ani na Facebook (který se tedy objevil až v roce 2004). Je to generace, která těmito věcmi žije, která je používá denně.

   Ať se zeptáte kohokoli v dnešní době, tak bude za podivína, když vám odpoví, že nemá doma počítač nebo mobil. Upřímně řečeno, tato generace si nedovede představit život bez mobilního telefonu a internetu. Připojení k internetu 24/7 je samozřejmostí. Kdo nemá internet, neexistuje. A nebo jinak, mnozí si to dobře uvědomují, ale i přesto mají Facebook. Mezi mladými se již úsměvně říká: „Nemáš Facebook? Neexistuješ!“

   Je to generace, která se naučila komunikovat přes mobil. Neustále při sobě, zapnutý 24/7, vždy ve střehu. Člověk tak už není o samotě. Smutná věc je, že jsme se zároveň stali otroky mobilních telefonů. Již jen předpoklad, že jej máme vždy při sobě, nás nutí jej zvednout vždy, když zazvoní. Když si s někým povídáme, a v tom zazvoní mobil, okamžitě jej zvedneme.

   S příchodem internetu také začala upadat běžná pošta. Napsat a doručit dopis vždy trvalo tak dlouho, ale s příchodem internetu a e-mailu se vše změnilo. Komunikace se zrychlila a samozřejmě se tím i zrychlil přísun informací. Během pár vteřin můžeme na internetu nalézt cokoli, co potřebujeme. A co se komunikace týče, tak se postupně vytvořily programy umožňující instantní chat, kdy si můžeme povídat přes internet „zadarmo“ (dávám to do uvozovek, protože za internet se přeci jen pořád platí, takže nic není zadarmo).

   Je ovšem zajímavé, že se tato komunikace neustále vyvíjí. Jeden známý mě upozornil na zajímavý fakt, kterého jsem si nevšiml. Před cca. 15 lety jsme se při seznamování ptali na telefonní číslo, před cca. 10 lety jsme se ptali na ICQ nebo Skype kontakt a před cca. 5 lety jsme se začali ptát po Facebooku.

   Někdo o Facebooku prohlásil: „Facebook naprosto změnil způsob, jakým spolu lidé komunikují.“ Naprosto s tím souhlasím, ale jak jsem právě ukázal, tak Facebook byl jednou z dalších věcí ve vývoji mezilidské komunikace. Facebook je tedy pouze dalším bodem na vývojové linii. Uvidíme, jaký bude další krok. Možná Google+. (I když o tom pochybuji …)

   Každopádně se snažím ukázat na tento komunikační vývoj, ve kterém komunikace přestala být osobní, ale anonymní. Možná si říkáte, že anonymní není to správné slovo, protože přeci máme vytvořené vlastní osobní profily, kde jsou všechny informace o nás, od data narození a bydliště, přes telefonní a e-mailové kontakty až po naše osobní zájmy, oblíbené filmy, muziku a osobní sexualitu. Je tam přeci všechno, tak jak by to mohlo být anonymní?

   Jeden dialog ze seriálu The Big Bang Theory lehce poukazuje na to, co se snažím říci. V prvním dílu první série se baví Leonard a Sheldon o seznámení se s novou sousedkou, aby rozšířili svůj okruh přátel. Sheldon na to: „Já mám velmi velký okruh. Mám 212 přátel na MySpace.“ Na to mu Leonard odpoví: „Jo, a ještě ses ani s jedním nesetkal.“

   Je to možná trochu přehnané, ale ukazuje na něco hlubšího. Na Facebooku máme tolik přátel, někdo desítky, někdo stovky a někdo dokonce tisíce. S kolika z nich ovšem opravdu udržujeme kontakt, a teď mám na mysli fyzický kontakt. S kolika lidmi se opravdu scházím? Rozhodně nekritizuji množství přátel přidaných na Facebooku, protože sám, v době psaní tohoto zamyšlení, mám 600 přátel a s většinou se už ani nevídám.

   Spíše se snažím ukázat, že Facebook nejsme my. V současné době tvoří část nás samotných, je součástí naší identity, ale nejsme to my sami. A nejde pouze o Facebook, ale o jakoukoli jinou komunikaci než osobní setkání. Ať chceme nebo ne, tak Facebook je pouze naším virtuálním já, což nám dává prostor ke skutečné anonymitě. Je to náš svět, který si vytváříme k obrazu svému. Je to způsob, jakým se prezentujeme na internetu. Vytváříme si tím novou identitu, nové já, které se ovšem naneštěstí tak často liší od našeho skutečného já.

   Většina z nás si vytvořila druhé já, které prezentujeme na internetu, ale přitom naše skutečné já se liší. Většina z nás si vytvořila rozdvojenou identitu, jednu, kterou ukazujeme světu, a jednu, kterou ukazujeme jen těm nejbližším. A zkusme se nad tím zamyslet. Podle průzkumů spolu lidé na internetu komunikují jinak, než jak komunikují ve skutečnosti. Mnohé vyjádření, mnohé fráze a dokonce mnohé věci bychom v normální komunikace nepoužili nebo bychom je vůbec neřekli.

   To vše vede k tomu, že méně a méně lidí v dnešní době má někoho, kdo ho opravdu zná. Podle průzkumů se dokonce snížil počet blízkých přátel ve srovnání s předchozími generacemi. A v extrémních případech nemáme jiné než on-line přátele, protože už nevíme, jak komunikovat off-line.

   Dovolím si zde malou slovní hříčku. Když se totiž dívám na současnou komunikaci, tak si myslím, že je to pohyb k horšímu. Ne v efektivnosti, ale v kvalitě. Proto když se podívám na označení této skupiny „Generace D“, tak si nemůžu pomoc, ale vidím v tom také proces „D-Generace“ (čti: degenerace), tedy přinejmenším co se lidské komunikace týče. A neukazuji pouze na druhé, ale jsem si plně vědom, že do této skupiny zapadám i já.

   Cílem tohoto zamyšlení rozhodně není kritizovat Facebook a jiné sociální sítě na internetu nebo jakékoli jiné technické vymoženosti. Chci pouze poukázat, že i v tomto případě platí staré pořekadlo: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.“ A parafrázujte si to na cokoli: „Facebook je dobrý sluha, ale zlý pán.“ „Mobil je dobrý …“ „Internet je dobrý …“ A tak dále.

   Chtěl bych, abychom se ale zamysleli nad způsobem, jakým komunikujeme s lidmi. Jde nám o efektivitu (zvládnout co nejvíc e-mailů), o kvantitu (mít co nejvíce přátel na seznamu) a nebo toužíme po kvalitě naší komunikace, po poznání druhého člověka. A samozřejmě, kvalita bude vyžadovat také oběti na naší straně, protože v dnešní rychlé době, kdy je obtížné se zastavit, je těžké najít si čas na druhé a strávit jej s přáteli. Pokud toužíme po kvalitě komunikace a po kvalitě našich přátelství, pak nestačí jen každý den několikrát napsat na Facebook nebo zavolat mobilem, ale vyžaduje to náš čas, naší osobní přítomnost a naší naprostou otevřenost a upřímnost.

   Co je však možná ještě důležitější, tak věřím, že je nutností, a mnozí po tom stále víc a více volají, abychom byli průhlední, autentičtí a upřímní, abychom nekázali vodu a nepili víno, abychom se na internetu nevydávali za někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsme, a abychom se učili případně i komunikovat přes internet způsobem, jakým bychom komunikovali normálně. Slovy jednoho citátu, na který jsem v poslední době narazil: „Buď sám sebou! Všichni ostatní jsou již zabraní.“