V poslední době si nějak víc začínám uvědomovat, jak nás ovlivňuje naše okolí. Nevím, do jaké míry si toho všímáte, ale není právě prostředí, ve kterém se pohybujete, tím, co ovlivňuje vaše chování, vaše návyky, váš způsob vyjadřování?
Vezměme si to příkladně. Člověk nemluví stejně v práci či ve škole, a zároveň úplně stejně v hospodě s kamarády. Na veřejnosti byste si nedovolili udělat to, co děláte doma v soukromí. Chováte se také jinak, když víte že jdete do školy než když máte volno a nikam nemusíte. Neříkám teď, jestli je to úplně správně nebo ne, ale k tomu se dostanu.
Neříkám, že se takto chovají všichni lidé. Samozřejmě existují silné osobnosti, které nejsou s davem, ale které naopak určují směr davu a nebo se k davu nepřipojují. Jsou to buď lidé velmi populární anebo velmi nepopulární.
Pokud jsi tedy tím, kdo spíše následuje dav, tak bych byl rád, kdyby ses zamyslel/a nad svým jednáním a jestli je to vždy dobré. Pokud ovšem jsi ten, za kým se všichni hrnou, pak se zamysli spíše nad určitou mírou zodpovědnosti. A pokud jsi ten, který vystupuje z řady, pak taky nepřestávej číst.
Mrkněte se teď zas na jedno krátké video, které nastiňuje, o čem bych se teď rád s vámi zamyslel. (Titulky opravdu nejsou potřeba. Vše pochopíte z děje.)
Vidíte, že ten člověk dělá přesně, co dělají lidé okolo něj. Ne ani tak proto, že by chtěl, ale protože se cítí divně, když dělá pravý opak toho, co všichni ostatní.
Na škole je to poměrně běžná záležitost. „Všichni něco dělají, tak se připojím, abych mezi ně zapadl.“ Většinou nezáleží na otázkách typu: „Je to dobré? Je to správné?“ Lidé se soustředí na to, co dělá většina, a tak to také udělají. Jestli nakonec není pravda, že nejčastější výmluva doma rodičům je, že „oni to dělali taky.“ „Ale přece všichni dostali pětku.“ A myslím, že odpověď rodičů je také velmi běžná: „Mě nezajímají ostatní. Kdyby všichni šli a skočili z okna, taky by´s skočil?“
Znám to, protože jsem to doma měl také, a upřímně řečeno mě tento argument vždy vytáčel. Zpětně si ale uvědomuji, že to bylo proto, že to byla dobrá otázka a mířila k jádru problému. Je to sice otázka, která věci vyhání do extrému, ale možná právě extrémní případ je, co potřebujeme, abychom si uvědomili skutečnost.
Co chci ale říci je, že žijeme v prostředí, ve kterém je jistý způsob jednání a mluvení standardem, nad kterým se až tolik nepřemýšlí. A ovlivňuje to opravdu mnohé oblasti našeho života a našeho jednání.
Dám příklad ze svého života. Jako křesťan jsem se rozhodl, že nebudu mluvit sprostě. Ne proto, že bych musel, ale koneckonců, proč člověk musí mluvit sprostě? Člověk může vyjádřit svůj názor přece i slušně, což je přeci jen vždy lepší. Problém byl ten, že když jsem byl v blízkosti křesťanů, tak to bylo jednoduché, protože oni taky sprostě nemluvili. Když jsem ale byl ve škole, kde jsem přeci jenom trávil větší část mého času, tak jsem byl mezi lidmi, kde mluvení sprostě bylo „normální“, tedy v té dané skupině se nikdo nad tím nepozastavoval.
Do teď jsem mluvil o skupině jaksi negativně, tedy že nás skupina žene někdy do situací, do kterých se dostat nechceme. Na druhou stranu může být skupina velikou pomocí a oporou. Skupina nemusí člověka ovlivňovat pouze negativně, ale také pozitivně, kdy mu pomáhá udělat nějaké kroky, ke kterým by se sám neodvážil.
Faktem ovšem je, že člověk potřebuje skupinu, potřebuje další lidi, protože potřebuje druhého člověka, s kým může sdílet svůj život. Myslím, že si nikdo nedovedeme představit, že bychom na celém světě byli jen my sami. Druzí lidé jsou prostě nezbytnou součástí našich životů, kdy se navzájem doplňujeme a pomáháme si.
Už jsem jednou zmiňoval Bonhoeffera, který ukazoval na nějaký „vyvážený koncept“, tedy že člověk nemůže žít v naprosté izolaci a zároveň nemůže žít pouze jako součást společenství. Důvodem je, že přeci jen, i ve skupině, zůstáváme jednotlivci, kteří jsou pořád zodpovědní za to, co děláme.
Přihodím opět něco z Bible. Ježíš byl ve své době poměrně oblíbený a lidé ho rádi následovali. Viděli, že o ně má zájem, což dokazoval také tím, že jim pomáhal. Lidé ho měli opravdu rádi a následovali ho. To se ovšem nelíbilo Farizejům, což byli tehdejší židovští vedoucí, protože místo aby lidi následovali je, tak následovali Ježíše. Řekněme si to na rovinu: Šlo jim o moc. A když pak se jim Ježíše podařilo zatknout, tak ho vzali k tehdejšímu vladaři, aby se ho zbavili. On na Ježíšovi nashledal žádnou vinu a chtěl ho propustit, a tak to lidu nabídl. Zde ovšem přichází opět do role skupina:
„Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.
Vladař jim řekl: ´Koho vám z těch dvou mám propustit?´
Oni volali: ´Barabáše!´“ (Matouš 27,20-21)
Barabáš byl tehdejší vrah. Lidé by si ho nikdy nevybrali, ale protože je ti vedoucí vyhecovali, tak si ho vybrali a Ježíše poslali na smrt, ač ho mnozí měli rádi. Je to zajímavé se nad tím zastavit, že Ježíše odsoudili lidé, že se jednalo o hlas lidu. (V moderní době tomu říkáme demokracie, ale to je jen taková slovní hříčka a bylo by to na samostatné zamyšlení. Možná příště…)
Na druhou stranu je i církev skupinou, která ovšem nemá mít tento „manipulující“ charakter, ovšem charakter podpory a lásky. Bible tedy popisuje a vyzývá věřící, křesťany, aby se navzájem milovali a aby si tak také navzájem pomáhali. Zmíním jen pár veršů:
„Berte na sebe břemena jedni druhých,
tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6,2)
„Milujte se navzájem bratrskou láskou,
v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Římanům 12,10)
Byl bych rád, abyste přemýšleli o svých životech a o tom, jak jednáte a mluvíte. Zamyslete se, jestli to takto opravdu chcete, jestli je to opravdu váš názor a váš postoj, protože ač jste ve skupině, tak tam jste jako jednotlivec sám za sebe. Skupina za vás zodpovědnost neponese. I Bible je v tomto směru jasná:
„Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit,
bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.
Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Galatským 6,4-5)
Vyžaduje to určitou dávku odvahy a odhodlání. A řeknu-li to drsně, tak to vyžaduje také určitou dávku rozumu, kdy začnu přemýšlet nad tím, jak se vlastně chovám, a kdy nebudu jednoduše následovat dav ve všem, co udělá. Učitelé na střední mě a mé spolužáky neustále povzbuzovali k tomu, abychom o věcech přemýšleli a abychom si vytvořili vlastní názor. Zároveň ironicky dodávali, že „myšlení bolí.“
Já bych vás chtěl povzbudit, abyste začali o svém chování a mluvení přemýšlet, abyste se nebáli postavit se za svůj názor, i když se to ostatním nebude líbit (neříkám na něm tvrdohlavě trvat, protože i my se můžeme mýlit). Přemýšlejte o věcech a vytvářejte si na ně vlastní názor. A nebojte se si za svým názorem stát.
A teď se jen v rychlosti vrátím k tomu, co jsem řekl na začátku. Je pravda, že naše chování se liší od skupiny ke skupině. Člověk se musí do jisté míry přizpůsobit. Ale jistě ne to té míry, že zanikne on sám, jeho osobnost a jeho názor. Věřím tomu, že v našich základních přesvědčeních bychom měli zůstat stejní bez ohledu na to, v jaké skupině se nacházíme. Ne měnit masky od skupiny ke skupině, ale zůstat sami sebou, tím kým jsme a čemu věříme. Nebýt jako Harvey Dent (The Dark Knight), muž dvojí tváře, ale být sami sebou za jakýchkoli okolností.
Žádné komentáře:
Okomentovat