Generace D

   Každá generace má v sociologii své označení. Je zde známá Generace X, která označuje skupinu lidí narozených přibližně mezi roky 1960 a 1990, na což navazuje Generace Y, cca. 1990 až 2000 (generace teenagerů a mladých dospělých) a samozřejmě současná Generace Z, cca. 2000+ (děti Generace X). Každá generace má zároveň své základní charakteristiky, které popisují její členy. Těmito charakteristikami se ovšem zabývat nebudeme.

   Je ovšem zajímavé, že v každé generaci, v každé skupině, se přirozeně nachází další podskupiny. Můžeme zmínit pár označení: Generace I (Internetová generace), Generace 9/11 (generace, která pamatuje útok na Dvojčata – 11. 9. 2001), Generace M (M = multitasking) a mohli bychom pokračovat.

   V tomto zamyšlení bych se ovšem chtěl zaměřit na Generaci D. Takto jsou obecně označováni lidé, kteří se narodili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, ale mohli bychom říci, že do této generace obecně spadají i lidé, kteří se narodili později a kteří se rodí i dnes. „D“ je zkratkou pro „Digitální“. Jedná se jednoduše o generaci, jíž je přirozená jakákoli technika, tedy počítače, mobily, internet atd.

   Když bychom byli specifičtější, tak tuto generaci charakterizují věci jako YouTube, Internet chatování, SMS, MP3 přehrávače, mobilní telefony, notebooky a nesmíme zapomenou ani na Facebook (který se tedy objevil až v roce 2004). Je to generace, která těmito věcmi žije, která je používá denně.

   Ať se zeptáte kohokoli v dnešní době, tak bude za podivína, když vám odpoví, že nemá doma počítač nebo mobil. Upřímně řečeno, tato generace si nedovede představit život bez mobilního telefonu a internetu. Připojení k internetu 24/7 je samozřejmostí. Kdo nemá internet, neexistuje. A nebo jinak, mnozí si to dobře uvědomují, ale i přesto mají Facebook. Mezi mladými se již úsměvně říká: „Nemáš Facebook? Neexistuješ!“

   Je to generace, která se naučila komunikovat přes mobil. Neustále při sobě, zapnutý 24/7, vždy ve střehu. Člověk tak už není o samotě. Smutná věc je, že jsme se zároveň stali otroky mobilních telefonů. Již jen předpoklad, že jej máme vždy při sobě, nás nutí jej zvednout vždy, když zazvoní. Když si s někým povídáme, a v tom zazvoní mobil, okamžitě jej zvedneme.

   S příchodem internetu také začala upadat běžná pošta. Napsat a doručit dopis vždy trvalo tak dlouho, ale s příchodem internetu a e-mailu se vše změnilo. Komunikace se zrychlila a samozřejmě se tím i zrychlil přísun informací. Během pár vteřin můžeme na internetu nalézt cokoli, co potřebujeme. A co se komunikace týče, tak se postupně vytvořily programy umožňující instantní chat, kdy si můžeme povídat přes internet „zadarmo“ (dávám to do uvozovek, protože za internet se přeci jen pořád platí, takže nic není zadarmo).

   Je ovšem zajímavé, že se tato komunikace neustále vyvíjí. Jeden známý mě upozornil na zajímavý fakt, kterého jsem si nevšiml. Před cca. 15 lety jsme se při seznamování ptali na telefonní číslo, před cca. 10 lety jsme se ptali na ICQ nebo Skype kontakt a před cca. 5 lety jsme se začali ptát po Facebooku.

   Někdo o Facebooku prohlásil: „Facebook naprosto změnil způsob, jakým spolu lidé komunikují.“ Naprosto s tím souhlasím, ale jak jsem právě ukázal, tak Facebook byl jednou z dalších věcí ve vývoji mezilidské komunikace. Facebook je tedy pouze dalším bodem na vývojové linii. Uvidíme, jaký bude další krok. Možná Google+. (I když o tom pochybuji …)

   Každopádně se snažím ukázat na tento komunikační vývoj, ve kterém komunikace přestala být osobní, ale anonymní. Možná si říkáte, že anonymní není to správné slovo, protože přeci máme vytvořené vlastní osobní profily, kde jsou všechny informace o nás, od data narození a bydliště, přes telefonní a e-mailové kontakty až po naše osobní zájmy, oblíbené filmy, muziku a osobní sexualitu. Je tam přeci všechno, tak jak by to mohlo být anonymní?

   Jeden dialog ze seriálu The Big Bang Theory lehce poukazuje na to, co se snažím říci. V prvním dílu první série se baví Leonard a Sheldon o seznámení se s novou sousedkou, aby rozšířili svůj okruh přátel. Sheldon na to: „Já mám velmi velký okruh. Mám 212 přátel na MySpace.“ Na to mu Leonard odpoví: „Jo, a ještě ses ani s jedním nesetkal.“

   Je to možná trochu přehnané, ale ukazuje na něco hlubšího. Na Facebooku máme tolik přátel, někdo desítky, někdo stovky a někdo dokonce tisíce. S kolika z nich ovšem opravdu udržujeme kontakt, a teď mám na mysli fyzický kontakt. S kolika lidmi se opravdu scházím? Rozhodně nekritizuji množství přátel přidaných na Facebooku, protože sám, v době psaní tohoto zamyšlení, mám 600 přátel a s většinou se už ani nevídám.

   Spíše se snažím ukázat, že Facebook nejsme my. V současné době tvoří část nás samotných, je součástí naší identity, ale nejsme to my sami. A nejde pouze o Facebook, ale o jakoukoli jinou komunikaci než osobní setkání. Ať chceme nebo ne, tak Facebook je pouze naším virtuálním já, což nám dává prostor ke skutečné anonymitě. Je to náš svět, který si vytváříme k obrazu svému. Je to způsob, jakým se prezentujeme na internetu. Vytváříme si tím novou identitu, nové já, které se ovšem naneštěstí tak často liší od našeho skutečného já.

   Většina z nás si vytvořila druhé já, které prezentujeme na internetu, ale přitom naše skutečné já se liší. Většina z nás si vytvořila rozdvojenou identitu, jednu, kterou ukazujeme světu, a jednu, kterou ukazujeme jen těm nejbližším. A zkusme se nad tím zamyslet. Podle průzkumů spolu lidé na internetu komunikují jinak, než jak komunikují ve skutečnosti. Mnohé vyjádření, mnohé fráze a dokonce mnohé věci bychom v normální komunikace nepoužili nebo bychom je vůbec neřekli.

   To vše vede k tomu, že méně a méně lidí v dnešní době má někoho, kdo ho opravdu zná. Podle průzkumů se dokonce snížil počet blízkých přátel ve srovnání s předchozími generacemi. A v extrémních případech nemáme jiné než on-line přátele, protože už nevíme, jak komunikovat off-line.

   Dovolím si zde malou slovní hříčku. Když se totiž dívám na současnou komunikaci, tak si myslím, že je to pohyb k horšímu. Ne v efektivnosti, ale v kvalitě. Proto když se podívám na označení této skupiny „Generace D“, tak si nemůžu pomoc, ale vidím v tom také proces „D-Generace“ (čti: degenerace), tedy přinejmenším co se lidské komunikace týče. A neukazuji pouze na druhé, ale jsem si plně vědom, že do této skupiny zapadám i já.

   Cílem tohoto zamyšlení rozhodně není kritizovat Facebook a jiné sociální sítě na internetu nebo jakékoli jiné technické vymoženosti. Chci pouze poukázat, že i v tomto případě platí staré pořekadlo: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.“ A parafrázujte si to na cokoli: „Facebook je dobrý sluha, ale zlý pán.“ „Mobil je dobrý …“ „Internet je dobrý …“ A tak dále.

   Chtěl bych, abychom se ale zamysleli nad způsobem, jakým komunikujeme s lidmi. Jde nám o efektivitu (zvládnout co nejvíc e-mailů), o kvantitu (mít co nejvíce přátel na seznamu) a nebo toužíme po kvalitě naší komunikace, po poznání druhého člověka. A samozřejmě, kvalita bude vyžadovat také oběti na naší straně, protože v dnešní rychlé době, kdy je obtížné se zastavit, je těžké najít si čas na druhé a strávit jej s přáteli. Pokud toužíme po kvalitě komunikace a po kvalitě našich přátelství, pak nestačí jen každý den několikrát napsat na Facebook nebo zavolat mobilem, ale vyžaduje to náš čas, naší osobní přítomnost a naší naprostou otevřenost a upřímnost.

   Co je však možná ještě důležitější, tak věřím, že je nutností, a mnozí po tom stále víc a více volají, abychom byli průhlední, autentičtí a upřímní, abychom nekázali vodu a nepili víno, abychom se na internetu nevydávali za někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsme, a abychom se učili případně i komunikovat přes internet způsobem, jakým bychom komunikovali normálně. Slovy jednoho citátu, na který jsem v poslední době narazil: „Buď sám sebou! Všichni ostatní jsou již zabraní.“

Sexuální výchova na školách

   Už nějakou dobu pozoruji na internetu a v médiích diskuze na téma sexuální výchovy na školách, a to zvláště co se týče nově připravované učebnice. Mnozí jsou s tím jednoduše smířeni, protože si uvědomují, že děti ve věku 8. třídy základní školy v dnešní době stejně již vše vědí či dokonce začínají žít aktivní sexuální život. Na druhou stranu se ovšem objevuje kritika, že děti by se neměly tyto věci učit veřejně ve školách, přičemž se tito kritikové často odvolávají na výchovu rodičů.

   Je zajímavé, že odpůrci sexuální výchovy na školách jsou převážně křesťané. Nejednou jsem narazil na komentáře, kdy byli křesťané kritizováni za to, že kritizují tento koncept. Úsměvné pro mě byly dotazy, jestli bychom zároveň vyškrtli Darwinovu evoluční teorii z učebnic. (Říkám úsměvné, protože vidím, že se tito lidé nepohybují ve vědeckých kruzích, kde Darwinovu „původní“ evoluční teorii prakticky nikdo nezastává, ale přesto se v učebnicích stále nachází. Ale nebudeme to rozebírat dopodrobna.)

   Rozhodně ovšem nejsem na tuto oblast odborník, ale chtěl bych se na tuto problematiku podívat očima laika a očima theologa. Přijměte ovšem tento článek opět jako podnět k zamyšlení, ať už jste rodiče, kteří nevědí, jak se k tomu postavit, a nebo děti/dospívající, kteří mají být vyučováni.

   Sám si pamatuji, že jsme měli naši první „sexuální“ výchovu někdy ve třetí třídě základní školy. Do dnes si pamatuji různé úšklebky mých spolužáky, když se dívali na obrázky nahé ženy a nahého muže. V té době jsme chodili také na plavání. Když se na to dívám nyní zpětně, tak si říkám, jestli následné události nespustila právě ta hodina sexuální výchovy. Jedna spolužačka se totiž vždy po skončení objevila v chlapecké šatně nahá a pózovala. V té době tomu ovšem nikdo nevěnoval pozornost a všichni se jí spíše snažili zavřít dveře.

   Už když jsem byl na prvním stupni základní školy, tak jsem měl jisté pojetí o sexu, a to se každým rokem prohlubovalo. V té době ale ještě nebyl rozšířený internet. Takže je pravda, že dnes mají děti daleko lepší přístup k těmto věcem, a to také díky tomu, že podle průzkumů má mnoho dětí již na prvním stupni přístup na internet bez rodičovské kontroly.

   Je tedy pravda, že v dnešní době mají děti daleko větší „znalosti“ ohledně sexu a pornografie než kdy předtím. Rodiče si často naivně vytvářejí představy, že jejich děti jsou nedotčené, přitom toho vědí víc než dost, možná dokonce začínají experimentovat se sebeuspokojováním (masturbace), a to už v raném věku.

   Z tohoto pohledu se zdá výuka o sexu na školách naprosto legitimní a dokonce i nezbytná. Takže by bylo opravdu nezodpovědné, kdyby se s tím nezačalo něco dělat. Děti potřebují vědět o různých pohlavních chorobách, které se v dnešní době tolik rozšiřují, potřebují znát všechna rizika, protože, jak je asi všem známo, tak sex nepřináší pouze potěšení, ale případná rizika, ať už se týkají onoho nakažení či zranění se či otěhotnění.

   Všechny tyto věci samozřejmě mluví PRO zavedení sexuální výchovy na školách. Nebudu se pouštět do jakéhokoli hodnocení oněch praktik, které mají být či měly by být součástí, protože k tomu se necítím dostatečně kompetentní. Jako laik můžu akorát vyjádřit svůj postoj, že některé přístupy mi přišly neadekvátní, zvrhlé a možná i trochu dětinské.

   Pojďme se ovšem teď na toto vše podívat z jiné stránky. Jak jsem řekl, tak žijeme v sexuální či, jak se někdy říká, přesexualizované společnosti, kdy přístup k sexuálním zážitkům je rychlý, levný a často „bezrizikový“. Toto vše je pravda, ale je nutné zamyslet se, zda je to dobře či špatně. Obhájci sexuální výchovy na školách by si měli nejdříve uvědomit, že tento současný stav není v pořádku před tím, že se začnou těmito fakty ohánět.

   Jen krátká odbočka. Samotné slovo pornografie pochází z řečtiny a skládá se za dvou slov: porné (prostitutka) a grafein (psát, zobrazovat). Ať se pohled na prostitutky v průběhu staletí měnil, tak stále zůstává skutečností fakt, že prostituce je společností vnímána jako něco nemorálního. A když se podíváme na situace, za kterých se lidé dívají na pornografická videa, tak se to téměř bez výjimky děje v soukromí, kde člověka nikdo nevidí.

   A tak na jednu stranu musím 100% souhlasit, že sexuální výchova je potřeba, na druhou stranu mám ovšem otázky nad tím, jestli má tato výuka probíhat veřejně na školách. Argument, že se tím v dětech potlačí stud a ony si zvyknou o těch věcech mluvit, mi přijde naprosto absurdní vzhledem k tomu, co jsem právě řekl. Stud je přirozenou součástí člověka, a proto jakákoli snaha o potlačení studu nepovede pouze k větší otevřenosti při diskuzích, ale k ještě více sexuálnímu experimentování, protože se prostě onen stud potlačí.

   Když se podíváme zpět do historie či do sociologie, tak zjistíme, že nejdůležitější roli sexuální výuky v životě dítěte hrají vždy rodiče. A tento systém je naprosto logický. Ve zdravé rodině by měla být zdravá intimita, tedy schopnost hovořit o diskrétních věcech. Je to tedy rodina, která by své děti měla učit o sexualitě, protože v rodině je „bezpečné prostředí“, ve kterém je pro tyto rozhovory prostor.

   Ať by mohla být výuka na školách jakkoli pomocná či ne, tak výuku v rodinném prostředí nenahradí. Škola by v tomto případně tlačila žáky do oblastí, kde by se cítili špatně, a potlačovala bych jejich „přirozenost“. Nechci ani domyslet, jaké by to mohlo mít následky v jejich sexuální oblasti, ale věřím, že by se jistě nejednalo o pozitivní následky.

   Sex se navíc takovýmto zprofanováním stává pouhým nástrojem uspokojení touhy a tělesných potřeb, přesouvá se na rovinu něčeho běžného, protože se o tom běžně mluví i ve škole, a tak se postupně vytrácí rozměr budování vztahu.

   Věřím, že sexuální výchova je velmi důležitá a v dnešní době obzvláště potřebná. Pokládám si ovšem onu otázku, zda výuka na školách je tím správným řešením. Neměla by se hledat jiná cesta? Přirozenější?

   Nepřicházím v žádném případě s receptem, jak tuto situaci vyřešit či jak konkrétně postupovat. Měli by však rodiče nějakým způsobem vzít otěže, které nechali tak dlouho plápolat, takže se již situace stala neovladatelná.

   Neměli bychom těm rodičům nějakým způsobem pomoci? A tou pomocí nemyslím, že za ně uděláme jejich práci, ale že jim pomůžeme, aby svou práci mohli udělat. Neměli bychom spíše začít dělat semináře pro rodiče dětí ve školkách, na základních a středních školách, díky kterým by se naučili se svými dětmi lépe pracovat a jak své děti seznamovat s jejich sexualitou?

   Jakkoli tedy souhlasím s potřebou sexuální výchovy dětí, tak jsem stále přesvědčen, že škola nemůže suplovat úlohu rodičů. Rodiče sami se musí ujmout výchovy svých dětí, co se sexuality týče. Pokud chce české školství jakýmkoli způsobem přispět, pak by to mělo být právě přípravou vzdělávacích seminářů pro rodiče či něčeho podobného. Co totiž pozoruji u mnohých rodičů je skutečnost, že si se svými dětmi neví rady. Myslím si, že je tedy na čase povzbudit rodiče a pomoci jim, aby svou náročnou úlohu rodičovství mohli lépe zvládat.

   Chtěl bych nyní uvést ještě jeden citát z Bible:

„I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte,

neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“

(1. Korintským 4,15)

   Apoštol Pavel sice mluví o duchovním aspektu, o aspektu víry, ale používá k tomu jasné přirovnání. Nezáleží na tom, kolik máme ve svém životě vychovatelů či učitelů. Může to znít krutě, ale učiteli jde především o to, aby nás něčemu naučil, ale nejde mu o nás samotné. Otcům, tedy rodičům obecně, jde o své děti, aby rostli dobře. Jde jim o jejich zdraví. Je v tom všem osobní zájem. Tedy rozměr, který učitel, který má mnoho žáků, nemůže nabídnout. A přijde mi, že oblast sexuality je natolik důležitá, že je zde potřeba velká míra osobního přístupu a osobního zájmu. A to mohou nabídnout pouze rodiče.

   Navíc učitelům jde pouze o rozšíření znalostí svých žáků. Ale ti studenti již znalosti většinou mají. Podle mého by nám nemělo jít o rozšiřování „znalostí“ dětí v oblasti sexuality, ale o to, aby jednaly moudře. A to je opět oblast, o kterou jde především rodičům a kteří jediní mají možnost tuto oblast výrazně ovlivnit.

   Tím ovšem rozhodně nechci snižovat důležitost postavení učitelů, protože i ti mohou přispět. Ovšem jsem toho názoru, že ne obsahem, který je v dnešní době propagován. Mám na mysli postoj: „Mějte si sexu a sexuální partnerů kolik chcete, ale hlavně mějte kondom.“ Rada je to sice dobrá, co se pohlavních nemocí a těhotenství týče, ale pořád to neřeší podstatu celého problému dnešní generace mladých, ale pouze nechtěné následky. Následky jsou vyřešeny, ale do postoje moudrosti a odpovědnosti za své jednání to má ještě daleko.

   Zamysleme se, jestli právě návrat k nějakým pevným hodnotám není právě to, co tato společnost potřebuje. A když mluvím o hodnotách, tak já osobně mám na mysli křesťanské hodnoty. A nepochopte mě špatně. Rozhodně nemám na mysli postoj, že sex je něco špatného a hříšného, protože to ani není biblický postoj, ale spíše vidím jako řešení zdrženlivost. Věřím, že sex byl Bohem stvořen, aby muž a žena mohli pociťovat rozkoš, ale také věřím, že sex je spíše završení vztahu muže a ženy, ne jeho motorem ani jeho počátkem.

Negramotní Češi?

   Zase jsem narazil na internetu na zajímavý článek, který poukazuje na „temnou“ budoucnost českého národa. Článek se týkal zájmu lidí o čtení knih. „Knihy jsou ztrátou času, tvrdí české děti. Jejich znalosti upadají.“ Jedná se o výzkum společnosti Scio, který se týkal čtenářské gramotnosti.

   Rád bych zde citoval shrnutí výsledků tohoto průzkumu: „Čím jsou děti starší, tím méně čtou. Jedna třetina z nich dokonce čte pouze tehdy, když musí, a každé páté dítě považuje čas strávený u knihy za zbytečný“ (www.tyden.cz, 15. 9. 2011).

   Je zajímavé, že na tuto realitu v poslední době narážím častěji a častěji. Když lidé přijdou ke mně domů, tak většinou obdivují mojí osobní knihovnu. Rád čtu a rád o knihách mluvím s druhými. Svým známým a kamarádům rád nabízím, že v případě zájmu mohou kdykoli přijít a něco si půjčit. Většinou se ale setkám s reakcí, že nemají na čtení čas. Mnozí, které znám, nemají ke knihám vztah a mnozí také uznávají, že čtou velmi málo, maximálně pár knih do roka.

   Vyvstávají mi otázky a zároveň obavy ohledně gramotnosti současné generace lidí, kteří čtou tak málo. Na blogu Davida Nováka (viz. odkazy) se před pár měsíci objevil článek „Jak kázat negramotným“, kde se hned v úvodu nachází toto zamyšlení: „Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje“ (David Novák, 14. 4. 2011).

   Je to krutá realita, ale zájem lidí o knihy neustále klesá. Lidé čtou čím dál míň, což se projevuje i na tím, že „zakrňují“, takže nedokáží zpracovat „delší texty“. Je to logické. Když svoji schopnost číst nepěstují, pak jejich schopnost zakrňuje. A tak nejenom že se přestávají číst knihy, ale zároveň nejsou nejčtenějšími publikacemi seriózní noviny, ale bulvár, který má krátké a jednoduché články, doplněné o obrázky a velká písmena, podobně jako čítanky pro nejmenší.

   Když se nad tím zamýšlím, tak dopady této „negramotnosti“ se projevují nakonec také v konverzacích s lidmi. Je to možná krutě řečeno, ale člověk může pozorovat, že lidé často mluví o věcech, kterým nerozumí. Mnozí nadávají na politiky, na vládu, na školství, na současnou generaci dětí a na mnohé jiné věci, ale jejich „zdroje“ informací pochází pouze z „nespolehlivých“ zdrojů či ze zdrojů, ze kterých si člověk nemůže vytvořit jasný názor.

   Při jedné ze svých přednášek o současné postmoderní společnosti vyjádřil Tim Keller názor, kde zdůrazňuje čerpání z mnoha „zdrojů“. Když to vyjádřím vlastními slovy, tak říkal, že člověk, který čerpá pouze z jednoho zdroje, je šašek, protože nemůže ničemu rozumět. Člověk, který čerpá ze dvou zdrojů, je zmatený, protože se setkává se dvěma názory, které si odporují. Když čerpá z deseti zdrojů, tak si začíná vytvářet vlastní názor, protože teprve začíná mít nějaký přehled. No a když dospěje do stádia, že dovede čerpat tak ze tří set zdrojů, stává se moudrým.

   Sám jsem si tímto procesem prošel při svém studiu, při psaní závěrečné práce. Když jsem si přečetl jednoho autora, říkal jsem si, že má určitě pravdu. Pak jsem si přečetl jeho opozici a byl jsem poměrně zmatený, protože jsem si řekl, že ten druhý má pravdu. Následovala četba kritiky oné kritiky a zase jsem se vracel k původnímu autorovi, který měl podle mě pravdu. Ale když jsem četl dál, zjistil jsem, že všichni mají něco dobrého a něco špatného, že je potřeba to nějak vyvážit. V tom bodu jsem si vytvořil vlastní názor. Rozhodně jsem ale nečetl tři sta  zdrojů, takže k moudrosti mám stále daleko.

   Člověk si přirozeně tvoří názory na věci. Někdy ovšem až příliš rychle, aniž by se více zamyslel. Docházet k rychlým závěrů a rychlým soudům bez hlubšího prozkoumání je smutnou skutečností mnohých lidí.

   Zavedu svoje zamyšlení do extrému. Před pár stoletími většina lidí neuměla číst a psát. Byli negramotní. Jejich znalosti pocházely pouze z doslechu a z kusých informacích, které jim byly předány. Demokracie byla do jisté míry nemožná, protože lidé byli nevzdělaní. Monarchie byla v té době „přirozeným“ výběrem. Lidé si sice stěžovali, ale sami nebyli vlády schopní. A když tak pozoruji současnou společnost, která se dívá na vládu pouze „povrchně“, tak si říkám, jestli se pomalu nevracíme o pár set let zpět, kdy lid sice nadává a stěžuje si, ale sám není vlády schopný.

   Nejsem expert na politiku. To zdaleka ne. Jsou rozhodnutí populární a nepopulární, rozhodnutí, která se mi líbí a která se mi nelíbí. Ale než začnu kritizovat, pečlivě si to promyslím. Zároveň jsem vděčný za své přátele, kteří politiku studují a zajímají se o to, takže vidí dále než já. Každopádně zde vidím jistou souvislost mezi znalostmi a vedením.

   Jinou paralelu zde vidím, která se týká křesťanství. David Novák napsal: „Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.“

   Ano, je smutné, že křesťané přestávají číst duchovní literaturu s výmluvami na nedostatek času. Ještě smutnější je, když upadá také jejich touha číst Bibli samotnou. Jejich víra totiž poté stagnuje a oni přestávají duchovně růst, protože nemají přísun „duchovního pokrmu“, a to může vést a k duchovnímu vyhladovění, až duchovní smrti. Ježíš k tomu sám říká:

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.

Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“

(Jan 6,63)

   Ježíš zde mluví o tom, že k plnému životu je potřeba víc než jen tělo, tělesné věci, které nejsou samy o sobě špatné, ale chybí zde duchovní rozměr. A duchovní život je právě poháněn Božím slovem, tedy Biblí.

   Když se teď vrátím k „negramotnosti“ našeho národa, tak bych rád poukázal, že lidé nečtou Bibli, protože nevěří. Přesto ovšem mají vytvořený názor na křesťanství. Jak si ovšem člověk může vytvořit jakýkoli názor na jakoukoli věc, pokud napřed neprozkoumá „primární“ zdroje? A Bible je v případně křesťanství primárním zdrojem. Ne křesťanská historie, ne křesťanské knihy, ne křesťanské jednání samotné, ale Bible.

   A nejen to. Bible není pouze primárním zdrojem křesťanství, ale zároveň, tedy do velké míry, primárním zdrojem historie našeho národa. Je to až zarážející, do jaké míry česká architektura, umění a literatura vychází z Bible a jejích příběhů. Křesťanství je tedy nedílnou součástí naší historie. Proto, když se nezajímáme o křesťanství, nezajímáme se ani o naší historii a naší kulturu.

   Opět bych vás tedy chtěl vybídnout k zamyšlení, kde se nacházíte vy. Jak jste na tom se čtením knih a literatury? Jaký máte ke knihám postoj? Podle čeho si vytváříte svoje názory? Snažíte si rozšiřovat obzory a nebo zakrňujete? A možná také dotaz na naší odpovědnost: Jak bychom mohli pomoci současné generaci, aby literárně nezakrněla a aby si udržela gramotnost?

   Rád bych vás povzbudil ke čtení knih, protože to ovlivní mnohé oblasti vašeho života a protože také začnete o životě a o událostech kolem vás více přemýšlet. A nebojte se vzít do ruky i Bibli, protože ta je základem našeho vzdělání. Zároveň věřím, že je to Boží slovo a může promlouvat do životů lidí a vést je k duchovnímu životu.

Síla skupiny

   V poslední době si nějak víc začínám uvědomovat, jak nás ovlivňuje naše okolí. Nevím, do jaké míry si toho všímáte, ale není právě prostředí, ve kterém se pohybujete, tím, co ovlivňuje vaše chování, vaše návyky, váš způsob vyjadřování?

   Vezměme si to příkladně. Člověk nemluví stejně v práci či ve škole, a zároveň úplně stejně v hospodě s kamarády. Na veřejnosti byste si nedovolili udělat to, co děláte doma v soukromí. Chováte se také jinak, když víte že jdete do školy než když máte volno a nikam nemusíte. Neříkám teď, jestli je to úplně správně nebo ne, ale k tomu se dostanu.

   Neříkám, že se takto chovají všichni lidé. Samozřejmě existují silné osobnosti, které nejsou s davem, ale které naopak určují směr davu a nebo se k davu nepřipojují. Jsou to buď lidé velmi populární anebo velmi nepopulární.

   Pokud jsi tedy tím, kdo spíše následuje dav, tak bych byl rád, kdyby ses zamyslel/a nad svým jednáním a jestli je to vždy dobré. Pokud ovšem jsi ten, za kým se všichni hrnou, pak se zamysli spíše nad určitou mírou zodpovědnosti. A pokud jsi ten, který vystupuje z řady, pak taky nepřestávej číst.

   Mrkněte se teď zas na jedno krátké video, které nastiňuje, o čem bych se teď rád s vámi zamyslel. (Titulky opravdu nejsou potřeba. Vše pochopíte z děje.)

   Vidíte, že ten člověk dělá přesně, co dělají lidé okolo něj. Ne ani tak proto, že by chtěl, ale protože se cítí divně, když dělá pravý opak toho, co všichni ostatní.

   Na škole je to poměrně běžná záležitost. „Všichni něco dělají, tak se připojím, abych mezi ně zapadl.“ Většinou nezáleží na otázkách typu: „Je to dobré? Je to správné?“ Lidé se soustředí na to, co dělá většina, a tak to také udělají. Jestli nakonec není pravda, že nejčastější výmluva doma rodičům je, že „oni to dělali taky.“ „Ale přece všichni dostali pětku.“ A myslím, že odpověď rodičů je také velmi běžná: „Mě nezajímají ostatní. Kdyby všichni šli a skočili z okna, taky by´s skočil?“

   Znám to, protože jsem to doma měl také, a upřímně řečeno mě tento argument vždy vytáčel. Zpětně si ale uvědomuji, že to bylo proto, že to byla dobrá otázka a mířila k jádru problému. Je to sice otázka, která věci vyhání do extrému, ale možná právě extrémní případ je, co potřebujeme, abychom si uvědomili skutečnost.

   Co chci ale říci je, že žijeme v prostředí, ve kterém je jistý způsob jednání a mluvení standardem, nad kterým se až tolik nepřemýšlí. A ovlivňuje to opravdu mnohé oblasti našeho života a našeho jednání.

   Dám příklad ze svého života. Jako křesťan jsem se rozhodl, že nebudu mluvit sprostě. Ne proto, že bych musel, ale koneckonců, proč člověk musí mluvit sprostě? Člověk může vyjádřit svůj názor přece i slušně, což je přeci jen vždy lepší. Problém byl ten, že když jsem byl v blízkosti křesťanů, tak to bylo jednoduché, protože oni taky sprostě nemluvili. Když jsem ale byl ve škole, kde jsem přeci jenom trávil větší část mého času, tak jsem byl mezi lidmi, kde mluvení sprostě bylo „normální“, tedy v té dané skupině se nikdo nad tím nepozastavoval.

   Do teď jsem mluvil o skupině jaksi negativně, tedy že nás skupina žene někdy do situací, do kterých se dostat nechceme. Na druhou stranu může být skupina velikou pomocí a oporou. Skupina nemusí člověka ovlivňovat pouze negativně, ale také pozitivně, kdy mu pomáhá udělat nějaké kroky, ke kterým by se sám neodvážil.

   Faktem ovšem je, že člověk potřebuje skupinu, potřebuje další lidi, protože potřebuje druhého člověka, s kým může sdílet svůj život. Myslím, že si nikdo nedovedeme představit, že bychom na celém světě byli jen my sami. Druzí lidé jsou prostě nezbytnou součástí našich životů, kdy se navzájem doplňujeme a pomáháme si.

   Už jsem jednou zmiňoval Bonhoeffera, který ukazoval na nějaký „vyvážený koncept“, tedy že člověk nemůže žít v naprosté izolaci a zároveň nemůže žít pouze jako součást společenství. Důvodem je, že přeci jen, i ve skupině, zůstáváme jednotlivci, kteří jsou pořád zodpovědní za to, co děláme.

   Přihodím opět něco z Bible. Ježíš byl ve své době poměrně oblíbený a lidé ho rádi následovali. Viděli, že o ně má zájem, což dokazoval také tím, že jim pomáhal. Lidé ho měli opravdu rádi a následovali ho. To se ovšem nelíbilo Farizejům, což byli tehdejší židovští vedoucí, protože místo aby lidi následovali je, tak následovali Ježíše. Řekněme si to na rovinu: Šlo jim o moc. A když pak se jim Ježíše podařilo zatknout, tak ho vzali k tehdejšímu vladaři, aby se ho zbavili. On na Ježíšovi nashledal žádnou vinu a chtěl ho propustit, a tak to lidu nabídl. Zde ovšem přichází opět do role skupina:

„Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.

Vladař jim řekl: ´Koho vám z těch dvou mám propustit?´

Oni volali: ´Barabáše!´“ (Matouš 27,20-21)

   Barabáš byl tehdejší vrah. Lidé by si ho nikdy nevybrali, ale protože je ti vedoucí vyhecovali, tak si ho vybrali a Ježíše poslali na smrt, ač ho mnozí měli rádi. Je to zajímavé se nad tím zastavit, že Ježíše odsoudili lidé, že se jednalo o hlas lidu. (V moderní době tomu říkáme demokracie, ale to je jen taková slovní hříčka a bylo by to na samostatné zamyšlení. Možná příště…)

   Na druhou stranu je i církev skupinou, která ovšem nemá mít tento „manipulující“ charakter, ovšem charakter podpory a lásky. Bible tedy popisuje a vyzývá věřící, křesťany, aby se navzájem milovali a aby si tak také navzájem pomáhali. Zmíním jen pár veršů:

„Berte na sebe břemena jedni druhých,

tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6,2)

„Milujte se navzájem bratrskou láskou,

v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Římanům 12,10)

   Byl bych rád, abyste přemýšleli o svých životech a o tom, jak jednáte a mluvíte. Zamyslete se, jestli to takto opravdu chcete, jestli je to opravdu váš názor a váš postoj, protože ač jste ve skupině, tak tam jste jako jednotlivec sám za sebe. Skupina za vás zodpovědnost neponese. I Bible je v tomto směru jasná:

„Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit,

bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.

Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Galatským 6,4-5)

   Vyžaduje to určitou dávku odvahy a odhodlání. A řeknu-li to drsně, tak to vyžaduje také určitou dávku rozumu, kdy začnu přemýšlet nad tím, jak se vlastně chovám, a kdy nebudu jednoduše následovat dav ve všem, co udělá. Učitelé na střední mě a mé spolužáky neustále povzbuzovali k tomu, abychom o věcech přemýšleli a abychom si vytvořili vlastní názor. Zároveň ironicky dodávali, že „myšlení bolí.“

   Já bych vás chtěl povzbudit, abyste začali o svém chování a mluvení přemýšlet, abyste se nebáli postavit se za svůj názor, i když se to ostatním nebude líbit (neříkám na něm tvrdohlavě trvat, protože i my se můžeme mýlit). Přemýšlejte o věcech a vytvářejte si na ně vlastní názor. A nebojte se si za svým názorem stát.

   A teď se jen v rychlosti vrátím k tomu, co jsem řekl na začátku. Je pravda, že naše chování se liší od skupiny ke skupině. Člověk se musí do jisté míry přizpůsobit. Ale jistě ne to té míry, že zanikne on sám, jeho osobnost a jeho názor. Věřím tomu, že v našich základních přesvědčeních bychom měli zůstat stejní bez ohledu na to, v jaké skupině se nacházíme. Ne měnit masky od skupiny ke skupině, ale zůstat sami sebou, tím kým jsme a čemu věříme. Nebýt jako Harvey Dent (The Dark Knight), muž dvojí tváře, ale být sami sebou za jakýchkoli okolností.

Smrt, aneb pocta českým hokejistům

   Jak jste si asi stačili všimnout, tak 7. 9. 2011 bylo ve zprávách oznámeno, že v Rusku spadlo letadlo, v němž zahynuli mimo jiné také tři slavní čeští hokejisti, Karel Rachůnek, Jan Marek a Josef Vašíček. Zpráva rychle obletěla Českou Republiku a samozřejmě se bleskurychle rozšířila také na Facebooku.

   Ještě ten samý den se na Facebooku založilo mnoho skupin, kterými chtěli lidé vyjádřit svůj zármutek nad touto událostí a kterými také vyzývali k minutám ticha za české hokejisty. Zároveň ovšem se vyskytly reakce trochu jiného rázu, tedy že se všichni soustředí pouze na hokejisty, ale už ne tolik na zbývající lidi, kteří v tom letadle zahynuli.

   Každopádně se ještě večer na YouTube.com objevilo video „Sdílím poctu českým hokejistům“, které mě celkem zaujalo. Podívejte se na něj, protože bych se nad ním rád trochu zastavil:

   Zaujalo mě v tom video především zamyšlení o smyslu života. Myslím, že autoři pěkně vyjádřili, jak se v takovýchto chvílích člověk zastaví a přemýšlí o svém životě. Je to právě smrt, která tolik nahání hrůzu všem lidem. Ať už si to člověk přizná nebo ne, tak střet se smrtí je vždy velmi náročný, především pokud se jedná o smrt blízké osoby. A v takovýchto chvílích se lidé začínají sami sebe ptát, proč se to stalo, proč ti lidé museli zemřít.

   Když jsem si pročítal statusy na Facebooku, tak takovým sjednocujícím faktorem bylo zastavení se nad tím, proč umírají ti dobří lidé, proč museli umřít tak dobří hokejisté, a dokonce jsem narazil i na názor, že prostě tomu tak je, že umírají ti dobří, ale zločinci z toho vždy vyváznou nejlépe. Místo toho, aby se prý zřítilo letadlo s vězni, tak se musí zřítit letadlo s „dobrejma klukama“.

   Jiní ovšem vyjádřili soustrast nad zemřelými, ale také poukázali na to že denně umírají desítky, stovky možná i tisíce lidí, ale o ty se už nikdo tolik nezajímá. Ne že by jim nebylo líto mrtvých hokejistů a jejich rodin, ale spíše poukazovali na onen paradox. Jeden kamarád dokonce poznamenal, že „jejich smrt je pro vás [pro ty, co zakládali všechny ty skupiny a co se do skupin hlásili] důležitější než jejich život.“

   Osobně si myslím, že všechny tyto reakce ukazují, jak se lidé snaží vyrovnat se s realitou smrti. Někteří přijmou názor, že po smrti nic není, a tak si musíme užívat života, který tady máme, jak o tom například rapují kluci na konci zmíněného  vida, jiní se snaží najít nějakou jinou útěchu, takže mnozí věří, že po smrti něco je a pouze hledají, co a jak se tam případně dostat.

   A tak, jak jsem již řekl, lidé při setkání se smrtí přemýšlí o svém životě a o smyslu života. Asi si v těchto momentech daleko lépe uvědomíme, co vyjádřili v té písničce: „Nikdo neví, jaký je jeho čas na zemi.“ A je to pravda, protože nikdo z nás neví, kolik času nám zbývá. Jestli se dožijeme 100 let nebo jestli nás zítra přejede auto. Je to skutečnost, že my lidé jsme smrtelní a každého člověka to jednou čeká. Velikou neznámou, která nás ovšem děsí, je, kdy to tedy nastane? Kdy přijde konec?

   Kluci dál rapují: „A v těhle chvílích si vždycky uvědomím, co je smysl života, za kterým se honím. Každodenní problémy ztrácí hodnotu, prachy jsou jenom papírky, na co k životu? Jedinou opravdovou hodnotou je lidskej život.“

   Je dobré zamyslet se nad hodnotami, které ve svém životě máme. Za čím se hodíme? Nad čím trávíme nejvíce času? Jsou to peníze, kariéra, úspěch, popularita? Neříkám, že jde o špatné věci, ale nejsou příliš vratké? Přijde ekonomická krize, živelná pohroma nebo smrt a v tu ránu je vše pryč. Má tedy cenu hnát se za těmi věcmi?

   Už autor starozákonní knihy Kazatel říká:

„Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje,

a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“

(Kazatel 1,14)

   Všechny ty věci totiž pomíjí. Všechno má svůj začátek, ale také svůj konec. A ať to zní jakkoli drsně, tak i lidský život má svůj začátek a svůj konec. Člověk se tomu nijak nevyhne. Ano, lidský život, jak věřím, má velikou, obrovskou hodnotu, ale i lidský život končí.

   Proto mi přišlo akorát trochu divné, když na konci té písně zazněly slova: „Neztrácej čas, užívej si každý den, usmívej se, bav se, splň si sen.“ Znovu opakuji, ne že by to bylo něco špatného, ale nejedná se také o věci, které pomíjejí?

   Opět autor knihy Kazatel na to ukazuje. Zasvětil svůj život hledání moudrosti, a na této své cestě vyzkoušel mnoho věcí:

„Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého.

A hle, také to je pomíjivost!

…

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno,

na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem;

a žádný užitek z toto pod sluncem není.“

(Kazatel 2,1.11)

   Byl bych rád, kdybyste se na chvíli zastavili a zapřemýšleli, jaký je smysl vašeho života? Na čem si v životě zakládáte a za čím se honíte? Naše životy jsou často naplněny dobrými věcmi, ale my jim přisuzujeme až příliš vysokou hodnotu, stavíme na nich, a když pak přijde krize, tak jsme v krizi i my, protože o ty věci přicházíme.

   Autor knihy Kazatel nám tyto skutečnosti staví před oči, abychom o nich přemýšleli. Dává jasnou výzvu, doporučení, ale zároveň varování:

„I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech,

ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho.

Cokoli přijde, je pomíjivost.

Raduj se, jinochu, ze svého mládí,

užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí.

Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.“

(Kazatel 11,8-9)

   Vím, že toto vše možná vyznívá určitým způsobem pesimisticky, ale zapřemýšlejte nad tím. Jak jsem totiž řekl, věřím, že lidský život má velikou cenu. Dokonce tak velikou, že Bohu stálo za to obětovat vlastního Syna, jenom aby nás zachránil.

„Neboť tak Bůh miloval svět,

že dal svého jediného Syna,

aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul,

ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

   Smrt je tedy děsivá, protože s ní přichází veliká neznámá, ale Bůh sám se snaží člověka zachránit. Sám posílá svého Syna, Ježíše Krista, aby nás zachránil od věčné smrti, abychom mohli žít věčně s Bohem.

   Chtěl jsem se s vámi o to podělit, protože toto je můj smysl života. Moje víra se samozřejmě netýká pouze života „po smrti“, ale týká se též mého současného života. Bůh je mým smyslem života, protože On jediný nepomíjí. Proto věřím, že má cenu za Ním jít.

   A za kým jdete vy? Za čím nebo za kým se honíte? Co je váš smysl života? Jak se ho snažíte naplnit?

   Smrt cestujících v tom letadle je tragickou událostí, ale věřím, že smrtí to končit nemusí. Kéž by tato událost posloužila ještě mnohým, aby se zastavili a zapřemýšleli o svém životě, dokud je ještě čas, protože pak už čas prostě nebude.

„Závěr všeho, co jsi slyšel:

Boha se boj a jeho přikázání zachovávej;

na tom u člověka všechno závisí.

Veškeré dílo Bůh postaví před soud,

i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“

(Kazatel 12,13-14)