Zrovna čtu knihu „UnChristian“, která se zabývá pohledem dnešní generace na křesťany a křesťanství obecně v USA. Autor této knihy provedl rozsáhlý průzkum mezi nevěřícími a výsledkem bylo šest negativních popisů křesťanů: pokrytečtí, zajímají se jenom o počet členů, antihomosexuální, mimo realitu, příliš do politiky a odsuzující postoj k lidem.
Obsah této knihy je založen na statistikách a ne na pouhých domněnkách. Autor sám píše, že ne se vším musíme úplně souhlasit, ale rozhodně je potřeba těmto hlasům naslouchat. Při čtení jsem místy upadal do depresí, protože si uvědomuji, že tento pohled nemají pouze v USA, ale setkal jsem se s ním již tady v Čechách. Tyto dva státy se sice v mnohém liší, ale přesto zde jsou i nějaké podobnosti.
Toto zamyšlení je inspirováno touto knihou. Musel jsem se zastavit a začít o tom všem přemýšlet v kontextu mého života. Neodsuzuji příliš rychle? Nežiji mimo realitu, v jakési křesťanské bublině odtržen od kontextu životů nevěřících lidí? Nejsem nakonec jenom další pokrytec?
Když se řekne pokrytec, myslí se tím člověk, který říká jednu věc, ale dělá druhou. Káže vodu, ale pije víno. Je to člověk, který postrádá integritu. Jeho činy neodpovídají jeho slovům, jeho přesvědčení, jeho víře. A v tomto slova smyslu jsme všichni pokrytci, protože každý někdy lžeme a každý někdy uděláme něco, co neodpovídá tomu, co říkáme. V Bibli tento stav popisuje apoštol Pavel:
„Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.
Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“ (Římanům 7,14-21)
Říkat nebo chtít jednu věc je jednoduché, zvláště když se jedná o nějakou dobrou věc, ale vykonat to je už náročnější. To, co Pavel píše, není zbavování se odpovědnosti za to, co děláme, ani přehazování odpovědnosti na někoho jiného. Je to spíš konstatování toho, že takoví jsme, že je to naše přirozenost.
Rozhodně nechci někoho odsuzovat. Myslím si, že všichni děláme špatné věci, ale nechci to stavět všeobecně. Pouze to konstatuji jako fakt, do kterého zahrnuji i sebe. Dělám špatné věci, křesťanským slovem „hřeším“.
Co se křesťanů týče, tedy i mě konkrétně, tak je pravda, že často vystupujeme velmi „zbožně“, tváříme se zbožně, mluvíme zbožně, usmíváme se zbožně a vlastně všechno, co děláme na veřejnosti, se tváří zbožně. Když pak ale na veřejnosti nejsme, tak ty naše životy moc zbožné nejsou. Problém je ale v tom, že často ani naše vystupování není zbožné, budeme-li se držet biblického pojetí.
„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jakub 1,27)
Kde Bible volá k lásce, tam je někdy nenávist. Kde volá k milosrdenství, tak je soud. Kde volá ke službě potřebným, tam je opovrhování. Kde volá k rovnosti, tam je nadřazenost. Kde volá k nestrannosti, tam je zaujatost. Prostě a jednoduše můžu ve svém životě pozorovat tyto chvíle, kdy se nechovám úplně křesťansky.
Problém je ale někde jinde. Obecný pohled na křesťanství a na křesťany je, že to jsou lidé, kteří jednají biblicky, vždy v lásce. To je ovšem nepochopení křesťanství jako takového. Většina (ne-li všichni) těch, kteří se nehlásí ke křesťanství, mají tento pohled, ale smutné je, že ho má i hodně křesťanů. Prostě úkol křesťana je být dobrý. Ale tak to není. Tedy alespoň ne na prvním místě.
Křesťanství je přece o tom, že jsme všichni hříšní, že všichni lidé nějakým způsobem děláme špatné věci, a tak jsme v určité vzpouře proti Bohu. Jediný způsob, jak se stát Bohu přijatelným, je ale pouze dokonalost, bezchybnost. Problém je v tom, že nikdo takový neexistuje. Proto Bible říká, že mzdou hříchu je smrt, tedy že naše určení je v pekle (věčné odloučení od Boha), ne v nebi (věčná přítomnost u Boha). Jelikož nás ale Bůh miluje, tak poslal svého Syna Ježíše Krista, aby zemřel na našem místě za naše chyby, aby podstoupil smrt, kterou jsme měli podstoupit my, ale jelikož byl bez chyby, byl dokonalý, tak nám umožnil být věčně s Bohem.
To je trochu jiný pohled, ne? Není to o tom, že já se musím snažit žít dobrý život, abych se dostal do nebe. Najednou to je o tom, že Bůh za mě už všechno udělal a že já tedy mám volný přístup do nebe. Jediné, co musím udělat, je tento „dar“ přijmout.
Někdo řekl, že evangelium, tedy zvěst o Ježíši Kristu, je dobrou zprávou, ne dobrou radou. Různá náboženství se zabývají tím, co musí člověk dělat, aby se dostal k Bohu (tedy: dobrá rada), ale křesťanství je o tom, že Bůh udělal všechno proto, abychom my k Němu mohli přijít (dobrá zpráva). Není to tedy rada, jak žít dobrý život, ale je to dobrá zpráva o tom, že Bůh vše zařídil za nás. U dobré zprávy je na nás, jak s ní naložíme. Tomu všemu se říká milost. Aniž jsme si to jakkoli zasloužili - Bůh nám dává milost. Nabízí nám milost. Je to dobrá zpráva a je na nás, jestli ji přijmeme.
Nejedná se o lacinou milost. Ta je asi jako když někomu dlužíme 50Kč a on nám to milostivě odpustí, ač si to nezasloužíme. To s námi ale nic neudělá. 50Kč prostě není nic. Pravá milost, která přichází od Boha, je ta, kdy my dlužíme celý náš život, všechno co máme, všechen náš čas a peníze a On to za nás zaplatí a dluh nám odpouští. To je milost v biblickém pojetí. My jsme to nikdy nemohli zaplatit. On to zaplatil za nás.
Když si uvědomíme hloubku pravé milosti, tak nás to nemůže nechat v klidu. Samozřejmě, že tedy následuje změna života, změna chování, která se od křesťanů očekává, ale musíme si uvědomit, že tato změna následuje milost. My si milost nezasluhujeme, ale milost je nám dána. A jako křesťané se často musíme k té milosti vracet, protože jinak to povede k tomu, že my nebudeme milosrdní, ale budeme odsuzovat druhé. Bůh ale neodsoudil nás, tak proč my soudíme?
Přál bych si, abyste si mohli uvědomit, jako jsem si uvědomil já, že křesťanství není o tom, že se chováme dobře. Je to sice jeho součástí, ale ne podstatou. Podstatou je, že Bůh za nás zemřel na kříži, zaplatil náš dluh a my se máme z toho radovat. Musíme s tou zprávou nějak naložit. V křesťanství nejde předně o nás lidi, jak se chováme, ale jde o Boha, o Ježíše Krista. O tom je celé křesťanství.
Křesťané jsou také jenom lidé, kteří chybují. Křesťané taky dělají blbosti. Stejně tak i já. Ne jenom proto, že jsem křesťan, ale protože jsem člověk. Nechci si to rozhodně omlouvat, ale spíše se chci omluvit všem, když jednám jinak než v lásce a v milosti, když jednám pokrytecky, když říkám jednu věc, ale dělám druhou. Uvědomuji si svoje nedostatky, ale v tom všem si zároveň uvědomuji, jak moc potřebuji Boha a Jeho lásku a Jeho milost.
Navíc, kdykoli jednám pokrytecky, kdykoli lžu, kdykoli nemiluji, kdykoli soudím, kdykoli dělám cokoli špatného, tak je to opět o Bohu. Tedy je to o tom, že v tu chvíli dávám přednost něčemu nebo někomu jinému než Bohu. Kdykoli třeba lžu, tak je to o tom, že uznání druhých je mým bohem. Kdykoli podvádím, jsou peníze mým bohem. Ne už Ježíš Kristus, ale cokoli jiného.
Když se budu snažit žít dobrý život, bude mým bohem, protože se budu snažit zachránit sebe sama, ale Bible jasně říká, že člověk sám sebe nemůže zachránit. Budu žít v neustálém strachu, že mě Bůh odsoudí. Když ale budu žít život tak, že budu vděčný Bohu za to, co pro mě udělal, tak to bude život radosti. Možná se oba životy nebudou tolik lišit navenek, ale ta motivace bude velmi odlišná. Strach vs. radost.
Já, pokrytec. Ano, přiznávám se k tomu, že někdy jednám pokrytecky. Nejsem na to pyšný, to v žádném případě, ale přiznám si to. Nejednám pokrytecky proto, že bych tak chtěl jednat, ale protože jsem jenom člověk, který potřebuje Boží milost. A protože si uvědomuji potřebu Boží milost, Kristovy smrti na kříži, proto jsem křesťan. Ne protože bych jednal vždy dobře, ale protože věřím v Boží milost…
Žádné komentáře:
Okomentovat