Dnes jsem shlédl na Facebook jedno video, které zachycovalo šťastné momenty, kdy se znovu-shledali američtí vojáci se svými rodinami po té, co se vrátili z války. Nebudu zapírat, že to video na mě udělalo dojem a že se mi vhrly slzy do očí. Vidět a pozorovat ty rozjasněné tváře dětí, matek a manželek bylo opravdu dojemné.
Zároveň mi kamarádka připomněla, že za těmito šťastnými chvílemi se skrývají také chvíle nepředstavitelného zármutku, když rodině padlého vojáka přijde ten osudný dopis, že jejich dítě či otec zemřel.
To mě přimělo, abych si sednul a na chvíli o tom všem uvažoval. Ve svém životě jsem to zatím zažil pouze jednou, tedy že by mi někdo velmi blízký umřel, když jsem na to navíc ještě ani nebyl připraven. Pamatuji si pocit beznaděje a zoufalství, ale především osamělosti, protože jsem tenkrát neměl, za kým jím.
Když ale přemýšlím o tom videu, tak mě k tomu napadá, že se jedná pouze o další důkaz toho, co světu skutečně chybí. Není to nenávist, války, hádky a zničená přátelství. Světu, a koneckonců nám všem, chybí láska, přátelství a dobré vztahy.
Zkuste se nad tím trochu zamyslet. Vyhledává snad někdo z vás konflikty a hádky s druhými lidmi, především když jde o naše blízké, o lidi, které máme rádi? Těší se snad někdo z vás na období války, kdy člověk žije ve velké nejistotě z toho, co bude zítra? Přicházíme snad rádi o naše přátele? Radujeme se z toho, když nám dívka/kluk dá košem, když se rozpadá manželství?
To video sice neukazuje na druhou stránku skutečnosti, na smrt mnohých vojáků, ale ukazuje radost nad návratem milovaných, že jsou konečně opět spolu. Neukazuje na to, z čeho jsme smutní, ale poodhaluje, z čeho se radujeme, po čem toužíme.
Netoužíme po vztahu, který může kdykoli skončit, ale po vztahu, který vytrvá. Netoužíme po povrchní lásce, kdy stačí jedna chyba na straně druhého a je konec, ale po lásce, která je schopná chyby odpustit. Netoužíme po smrti těch, které milujeme, ale aby s námi zůstali navždy, aby nikdy neodešli.
Toužíme po něčem, co vytrvá. Přiznejme si to. Když si kupujeme jakoukoli věc, boty, počítač, auto, tak si je nekupujeme s tím, že se nám po týdnu vše rozbije a budeme si vše kupovat znovu. Je to paradox, ale po tom toužíme i ve vztazích. Chceme, aby trvaly věčně, aby vydržely. A není divu! I Bible říká:„On [Bůh] všechno učinil krásně a v pravý čas,
lidem dal do srdce i touhu po věčnosti.“
(Kazatel 3,11a)
Je ale pravda, že zkušenosti z nás udělaly pesimisty, kdy už ani neočekáváme, že by nějaký vztah mohl vydržet. Ano, přejeme si to, ale nedoufáme v to, nevěříme tomu, že by to tak mohlo dopadnout. Možná, že do vztahů vlastně už vstupujeme s předem připraveným postojem, že jej budeme muset jednou vyměnit, ať se nám to bude líbit nebo ne. Ale když už k tomu dojde, tak se nám to nelíbí.
Chybí nám láska, která by vytrvala. Toužíme po ní a sem tam se v našich životech objeví záblesk takové lásky. Ale ten, jako by rychle pospíchal dál, se opět vytratí. Kéž bychom ale narazili na lásku, jak jí popisoval apoštol Pavel:
„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
(1. Korintským 13,4-8a)
Rozhodně si netroufám říci, že bych takovouto lásku měl. Rozhodně ne. Ale troufám si říci, že jsem jí našel a že znám někoho, kdo mě takto miluje. Čistě, trpělivě, věčně. Bůh. A věřím, že jedině díky Jeho lásce se my a celý svět můžeme naučit, jak takto milovat druhé.
„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“
(1. Janova 4,19)
Jak říkám, nemyslím, že bych takové lásky dosáhl, ale učím se. Bůh mě učí. Přátelé mě učí. Moje žena mě učí. Krutá pravda je, že se nenaučíme milovat od někoho, kdo nás nenávidí, ale pouze od toho, kdo nás miluje. Proto také věřím, že jedině Bůh nás může naučit milovat, mít lásku pro druhé, tak, aby to vytrvalo a aby to vytrvalo věčně.
Ve světě jsme se naučili nenávidět a nedůvěřovat. Není ale na čase, abychom se konečně naučili milovat?
Mluvíš mi z duše, poté co jsem si prošla už několika vztahy, začala jsem pochybovat nad tím, že jsem schopna milovat někoho trvale. Bojím se rozchodu už v tu chvíli, kdy se zase bláznivě zamilovaná pouštím do nového vztahu. A možná je to jen o tom, že jsem si ještě neujasnila svůj vztah s Bohem. V tu chvíli, kdy ho přijmu do svého srdce, budu teprve schopna darovat druhému lásku trpělivou, laskavou, čestnou,... A možná proto jsem ji nebyla schopna přijmout od člověka, který mi ji nabízel a já mu odmítnutím tolik ublížila.
OdpovědětVymazat