Všední dny všedních životů

    Nevím, jak často posloucháte nějakého řečníka nebo si čtete něčí životopis, třeba nějaké známá osobnosti z historie, ale většinou přitom pozoruji jednu věc. Když se nad tím zamyslíte, tak všichni mluví o významných věcech, které se stali v jejich životě. Jedna zajímavost za druhou. Vlastně to vypadá, že v jejich životech jsou jenom ty velké věci.

    Když si třeba čtu Bibli, tak vnímám to samé. Při četbě evangelií Ježíš říká jednu pecku za druhou, zázraky jsou na denním pořádku a neustále se něco děje. Podobně je tomu pak i v knize Skutků, kdy Petr má kázání a uvěří najednou 5000 lidí. Při dalším kázání další tisíce lidí. Apoštol Pavel prožije zázračné obrácení a pak podniká jednu cestu za druhou. A to nemluvím o Letnicích a o vylití Ducha svatého.

    Člověk z toho všeho má někdy pocit, že jeho život je hrozně nudný, že se vlastně nic moc neděje, že je to taková každodenní rutina, že není nic nového pod sluncem, ale že se všechno jenom točí v kruhu našich všedních dnů, našich všedních životů. Také máte někdy tento pocit, že váš život není vůbec zajímavý? Že když se stane něco velkého, tak je to jednou za uherský rok?

    Osobně si myslím, že hodně lidí si pokládá tyto otázky. Hodně lidí vnímá, že jejich život nestojí za nic, že to jsou jenom problémy nad problémy, ale nic velkého se v jejich životech neděje. Jsou už znuděni ze života, protože to je pořád to samé, a ještě pořád dokola. Nebo žijí od velké události k další velké události, ale pak v tom mezidobí pouze nějak přežívají.

    V církvi jsou lidé, kteří žijí od neděle k neděli, ale v týdnu jen tak živoří, nebo od nějaké větší církevní události k další. To je vždy nějak tak zaplácne na nějakou chvíli, ale pak potřebují zažít něco nového. Trošičku mi to připomíná lidi závislé na drogách, kteří si potřebují vždy v pravidelných intervalech znovu šlehnout, aby nějak přežili další období.

    Jeden čas jsem také prožíval takovéto frustrace, kdy jsem jen tak živořil a kdy se v mém životě nic velkého nedělo. V Bibli jsem četl o zázracích, jako by byli na denním pořádku, a přemýšlel jsem, jak to, že se nedějí také v mém životě. Modlil jsem se, ale bylo to pořád jedno a to samé dokola. Četl jsem si Bibli, ale už jenom tak ze zvyku. Spíše jsem nemohl pochopit, jak to, že se ty věci, o kterých se tam píše, nedějí také v mém životě.

    Možná vám připadá vtipné to, co tady teď píšu, v kontextu předchozích zamyšlení, kde se děly poměrně velké věci mém životě. Možná jste si připadali, jako když si čtete nějaký ten životopis nebo Bibli, ale rozhodně tomu tak není.

    Ať už si čtete jakýkoli životopis a nebo slyšíte jakéhokoli řečníka, tak si pamatujte, že i tito lidé, stejně jako já a stejně jako vy, žili všední dny svých všedních životů. Ne každý den byl tak zajímavý, jak to slyšíte nebo jak to čtete. Podobně jako když píšete vy svůj životopis, tak vybíráte jenom ty důležité, velké věci, tak stejně musíte číst a naslouchat těmto lidem.

    Už jenom když si čtete Bibli. Takové jedno evangelium, například podle Marka, dokážete přečíst za pár hodin, ale musíte si uvědomit, že to popisuje události, které probíhali po dobu asi tří let. A když si vezmete Skutky, tak tam je popisována doba několik desítek let. To nám najednou dává úplně nový pohled na svět a na všechny tyto závratné události.

    Apoštol Pavel, mimo to že podnikl tři až čtyři misijní cesty a že zažil několik velikých, zázračných situací, tak šil stany. Měl svoje „všední“ zaměstnání, svůj „všední“ život. Apoštol Petr byl zase rybář.

    Všichni žili také všední životy, které žijeme i my všichni. Běžní studenti, běžní zaměstnanci a běžné zážitky. Všichni musili jíst, spát a pracovat. Modlili se normální modlitby, které nebyly vyslyšeny. Ráno vstávat do práce, do školy, a večer zase jít spát vyčerpán.

    Možná že i zažívali ty prázdné chvíle, kdy žili také od události k události, ale rozhodně se takto nedá žít pořád. Člověk se nemůže soustředit jenom na ty velké věci, které přicházejí do našich životů pouze zřídka, ale měli bychom se soustředit na to, abychom jen tak neživořili a že naše všední dny, všední životy, nejsou až tak všední.

    Každý nový den je novou příležitostí pro nás, kdy můžeme udělat třeba i něco velkého. Velké věci se nám nemusí jenom dít, ale my je můžeme také dělat. Každý nový den je zároveň naprosto unikátní, jedinečný. Nejlépe to asi vystihuje známý výrok, že člověk nikdy nevstoupí do stejné řeky dvakrát. Každý nový den, který nám možná připadá tak všední, je přitom úplně jiný.

    Věci se v našem životě možná pomyslně točí v kruhu, ale náš život se zároveň pohybuje dopředu. Když zůstaneme stát na místě, nepohneme se a budeme žít jen pro velké věci, pak můžeme propásnout ty opravdu velké věci v malých událostech.

    A nebo ještě z jiného úhlu pohledu. Náš život nám možná už tak zevšedněl, že už nedokážeme vnímat všechno dobré, co v životě máme, a tím také nevidíme ten veliký obraz, mozaiku, která se skládá je jednotlivých maličkostí, které ale nakonec vytvoří nádherný veliký obraz. A tento veliký obraz se nám, především nám v dnešní době, vytrácí před očima a nedokážeme ho vnímat. Všechno rozkládáme na ty malé částí (dekonstrukce), ale tu celou mozaiku už nevidíme.

    Kdo v dnešní době dokáže být vděčný za to, že má čistou, pitnou vodu každý den? Že má co jíst? Že žije v zemi, kde vládne mír a kde není žádná válka? Kdo je v dnešní době vděčný za nějaký dlouho trvající vztah? Za člověka, který mu na rovinu dokáže říci, že děláme něco špatně?

    V našem životě je tolik věcí, za které bychom mohli být vděční, ale které již považujeme za samozřejmost. Prostě nám zevšedněly.

    Není na čase začít žít ty naše všední životy a přestat jen živořit od jedné události ke druhé? Není na čase začít něco dělat? Třeba i něco velkého? A ano, aby se stalo něco velkého, tak to bude vyžadovat jednotlivé, malé krůčky, ale jsme na to připraveni? Jsme připraveni začít vnímat věci v našich životech novým způsobem? Jsme připraveni na změnu?