O posuzování druhých

   Poslední dobou píšu zamyšlení především o vztazích s druhými lidmi. Je to téma, které mě poslední dobou hodně provází, ale když se nad tím zamyslím do hloubky, dochází mi, že vztahy s lidmi je něco, co nás provází celý život. Vztahům se nemůžeme vyhnout, protože setkávání s lidmi je na denním pořádku.

   Mnozí si stěžují na druhé, nemají je rádi, pomlouvají je a nezachází s nimi pěkně. Vlastně to sem a tam děláme všichni, že? Posuzujeme pořád a neustále a často zároveň bez toho, aniž bychom druhé znali nějak víc. O tom jsem psal trochu i minule. Známe jména lidí, ale ne jejich příběhy, o které se často ani nezajímáme.

   Když ovšem neznáme příběhy lidí, tak se nám ty naše soudy zdají na první pohled správné a oprávněné. Vidíme přeci, jak se chovají, vidíme jejich jednání a vidíme dopady jejich jednání, ale to je tak všechno, co vidíme. Neznáme jejich příběhy a nevíme, co lidi k tomu všemu vedlo.

   Zamyslete se jenom nad vlastním životem. Všichni chybujeme. Bez výjimky. Všichni jsme v životě něco pokazili, něco, co se ani nám samotným nelíbilo, všichni jsme ublížili nějakým způsobem druhým. Nezáleží na tom, jak moc závažné to bylo. Důležité je, že jsme také mnohokrát ublížili druhým lidem.

   Všichni totiž máme svoje příběhy, svou minulost, která nás nějakým způsobem formovala. Někteří si tuto skutečnost uvědomují natolik, že se dokáží přes svou minulost přehoupnout a začít se měnit, jiní jsou hnáni proudem pořád dopředu, a tak si to ani nestačí uvědomit.

   Uvedu jeden extrém. Jako křesťan se neustále setkávám s otázkou: „Když tedy existuje milující Bůh, proč dopouští všechno to zlo, které se na světě děje? Proč holocaust? Proč války? Proč vraždy malých dětí?“ Tato otázka je jistě legitimní a je to velmi palčivá otázka. Jenže lidé se dívají pouze na extrémy jako je třeba holocaust, ale už se nedívají na ty „menší“ problémy, které k tomu všemu nakonec také vedou. Dívají se na extrémní zlo a ptají se proč, ale přitom si neuvědomují, že my všichni jsme součástí toho zla, těch špatných věcí, které se zde dějí. Když tedy touží po tom, aby tomu Bůh udělal přítrž, pokud existuje, pak by ovšem musel skoncovat i s námi, protože Jeho standardem je dokonalost. Ne „menší zlo“. Ve své lásce se ale rozhodl s tím něco dělat a dává světu čas, aby si to mohl uvědomit. A ano, žel to znamená i to, že nám dává zakoušet dopady našeho špatného jednání, ale zve nás ke změně.

   Dobrá, přestanu už kázat. Jenom chci, abychom si uvědomili, že všichni jsme svým dílem zodpovědní za to, co se tady děje. Jsme zodpovědní i za naše vztahy s druhými lidmi a za náš přístup k nim. Všichni selháváme a to bychom si měli při našem jednání s druhými uvědomit. Slovy Ježíše: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem“ (Jan 8,7)!

   Tím rozhodně nechci říct, že se nám musí líbit to, co ten druhý dělá. Je totiž zásadní rozdíl mezi odsuzováním člověka a odsuzováním jeho jednání. To je přesně, co měl Ježíš na mysli, když řekl, abychom milovali své nepřátele (Matouš 5,44). Nemusím schvalovat, co ten druhý dělá, ale můžu ho pořád mít rád jako člověka, jako spolučlověka, který chybuje stejně jako já.

   Zkusím přihodit ještě jeden pohled. Možná právě jednání druhých může nám samotným nastavit zrcadlo, abychom si uvědomili, že nejsme jiní. Možná ne vždy v té samé míře, ale nejsme jiní. Všichni chybujeme. A z tohoto hlediska by pro nás naopak mohlo být jednání druhých výzvou ne k odsuzování druhých, ale spíše ke reflexi našeho vlastního života, našeho vlastního jednání. Možná nás to dovede k uvědomění, na kolik jsme my sami špatní a že potřebujeme spíše odpuštění a pochopení než odsouzení, stejně jako jej potřebují druzí.

   Jako křesťan vím, že Bůh rozhodně neschvaluje naše špatné jednání, ale právě nám podává pomocnou ruku, stojí při nás a nabízí své odpuštění. Přesně to, co potřebujeme my všichni. Je to ale něco, co se musíme učit celý náš život.

   Zamysleme se tedy nad tím, jak se díváme na druhé lidi. Jestli je jenom odsuzujeme podle vlastních měřítek, které jsme si v životě stanovili, nebo naopak se je snažíme pochopit, protože si sami uvědomujeme, kolik my sami chybujeme. Navíc, pokud budeme pouze odsuzovat, tak nám právě nezbude žádné místo pro lásku, a tím můžeme přehlédnout něco velmi důležitého a vzácného na tom druhém.

Být tu pro druhé

   Je jedna věc, kterou moc rád dělám. Poslouchám příběhy druhých lidí. Když se dívám na dnešní svět, přijde mi to velmi líto, že se lidé už tolik nezastavují, aby si poslechli příběh druhého člověka. V určitém slova smyslu mi připadá tento svět neosobní, protože lidé o sobě tak málo vědí.

   Nepopírám, že je pravda, že si lidé povídají poměrně často. Ať už tváří v tvář, po telefonu, mailu či Facebooku. Nemyslím si, že by v dnešní době byl nedostatek komunikace. Když se ale zamýšlím nad tématy, o kterých spolu komunikujeme, jedná se spíše o pracovní záležitosti, o povrchní věci, se kterými se setkáváme ve světě kolem nás či v televizi.

   Často o sobě víme takové věci, že v práci jsme dobří v tom a tom, ve škole zase v něčem jiném. Díky Facebooku si dnes už i pamatujeme, kdy mají naši přátelé narozeniny, takže je nemůžeme propást. Víme o sobě navzájem mnoho věcí, ale přijde mi, že jde často o povrchní věci, ale z těch osobních už tohoto tolik nevím.

   Přiznám se, že jsem introvert. Možná klamu svým jednáním na veřejnosti, ale jsem introvert. Není moc lidí, kterým bych řekl víc o sobě, aby mě mohli více poznat. Na jednu stranu je to možná proto, že s tím mám nějaký vnitřní problém, ale na druhou stranu je málo lidí, kteří by se zajímali.

   Neříkám to proto, abych ve vás vzbudil pocit viny, že se o mě nikdo nezajímá. To rozhodně ne. Spíše poukazuji na nějaký obecný princip dnešní doby. Vytratil se zájem o příběhy druhých, o životy druhých, a často se spokojujeme pouze s povrchní znalostí druhého člověka.

   Když sleduji seriály, které se v dnešní době natáčí, tak si uvědomuji, jak moc odráží realitu tohoto světa, ač někdy zavedenou do extrému, ad absurdum. Často vznikají problémy v životech oněch postav, které vyplývají pouze ze špatného naslouchání či neochoty naslouchat. Někdo uslyší pomluvu a vezme to vážně. Někdo něco pronese, a aniž by to stačil vysvětlit, je v problému.

   Musím říci, že mě to až děsí, jak se to moc podobá mnohým vztahům lidí kolem mě, které pozoruji. Nejvíce tím v dnešní době trpí pravděpodobně manželství, kdy špatná či nedostatečná komunikace je většinou základním důvodem k rozvodu. Věřím, že jde také o jednu ze základních příčin, proč narůstá i počet sebevražd, protože často v životech těch lidí není nikdo, kdo by jim naslouchal, kdo by si na ně udělal čas.

   Mohl bych pokračovat ve výčtu jednotlivých problémů mezilidských vztahů, které vyplývají z nedostatečné komunikace, z nedostatečného zájmu o druhé lidi, ale toto nejspíše stačí.

   Co chci ale říci je, že všichni lidé jsme vztahovými bytostmi. Všichni potřebujeme vztahy v našich životech. I když mnozí lidé říkají, že nikoho nepotřebují, je to pouze jejich obrana proti dalšímu zranění, kterým si ve svém životě prošli, právě z nevyvedených vztahů. Nic to ale nemění na skutečnosti, že potřebujeme jeden druhého.

   Myslím to samozřejmě oboustranně. Potřebujeme v našich životech někoho, s kým můžeme sdílet náš životní příběh, aby nás ten druhý mohl podržet a pomoci nám, ale potřebujeme zde být pro také druhé, všímat si lidí kolem nás, protože mnozí nemají nikoho, s kým by se mohli sdílet o svůj životní příběh a kdo by jim tak mohl pomoci.

   Jak říkám, tak moc rád naslouchám příběhům druhých lidí. Zajímá mě to. Sám mám svůj příběh, který je plný radostí, ale i bolestí, plný překvapivých zvratů. Zároveň je na této zemi téměř 7 miliard lidí. 7 miliard příběhů. A každý je naprosto jedinečný. Ano, vyskytují se tu a tam jisté podobnosti, ale každý příběh je jedinečný.

   Rád naslouchám těmto příběhům, kvůli jejich jedinečnosti. Zároveň mohu mnohokrát čerpat z těch příběhů, takže se sám poučím. Jindy zase při naslouchání vím, že mohu nějak pomoci. Toho bych ovšem bez naslouchaní nebyl schopen. Jedině když naslouchám příběhům lidí, mohu tu pro ně být.

   Asi bych vás chtěl tímto zamyšlením spíše povzbudit, abyste začali naslouchat příběhům lidí okolo vás, abyste se o ně opravdu zajímali, protože jedině tak se budete moc něco nového naučit nebo dokonce někomu pomoci.

Tolik

Tolik stohů knih

         Komedie

         Dramata

         Tragédie

Tolik krásných příběhů

         Vyřčených

         Nevyřčených

         Zapomenutých

Tolik bolestivých momentů

         Skličujících

         Potlačených

         Přehlížených

Tolik lidských životů

         které plynou kolem

         které nemůžeme pojmout

                  a tak je pomíjíme …

 

                                                                                             19. 11. 2011

                                                                                             Pete

Sféra vlivu

   V našich životech se objevují mnohé problémy. Přicházejí do našich životů téměř denně. Každý člověk řeší různé věci, různé problémy, různé situace, ale často cítí, že něco nemůže vyřešit, že se zasekl na místě, odkud se nemůže pohnout. Někdy se cítíme přehlceni, že se na nás vše valí, ale východisko se zdá v nedohlednu.

   Chtěl bych zde ukázat na jiný způsob, jak se na věci a problémy dívat. Často totiž vše házíme do jednoho pytle, mícháme hrušky a jablka, a pak se vše zdá být tak náročné. Trápíme se věcmi, kterými bychom se trápit nemuseli, a tak nám mohou proklouznout věci, kterými bychom se měli zabývat.

   Před lety jsem narazil na model dvou kruhů, které vymezují sféru vlivu v našich životech na různé věci. Jde o velmi základní rozdělení, velmi primitivní, ale také velmi nápomocné, když pochopíme jeho hloubku. Do prvního kruhu spadají věci, které můžeme ovlivnit, kdežto do druhého spadají věci, které nemůžeme ovlivnit.

   V prvním kruhu jsou věci, problémy, které přicházejí do našich životů a které máme možnost nějakým způsobem ovlivnit či vyřešit. Těmito věcmi stojí za to se zaobírat a snažit se je řešit, protože tu ta možnost je. To ovšem neplatí o věcech, které spadají do druhého kruhu, které jednoduše nemáme pod kontrolou a nemůžeme je ovlivnit. Takovými věcmi nestojí za to se zabývat, protože se budeme jenom trápit, ale nic tím nevyřešíme.

   Zkusím dát pár příkladů k lepšímu pochopení. Vezměte si, že lidé si v dnešní době dělají hodně starostí o to, jestli budou mít zítra práci nebo ne. Je to ovšem něco, co mohou ovlivnit? Není. Tato skutečnost je čistě v rukou zaměstnavatele nebo, v případě podnikatelů, v rukou zájmu zákazníků o nabízený produkt. Jestli tedy budeme zítra zaměstnáni, není plně v našich rukou a nemůžeme to ovlivnit. Jediné, co v této oblasti můžeme ovlivnit, je náš zodpovědný a aktivní přístup, ale ne to, zda nám tento přístup zajistí místo.

   Na škole jsme si vždycky přáli znát dopředu otázky, které dostaneme v testu. Věděli jsme látku, ze které máme psát, ale pořád jsme řešili, co by tam tak učitel mohl dát za otázky. To ovšem nebylo v naší sféře vlivu. Jediný způsob, jak jsme mohli ovlivnit výsledek testu, byl, že jsme se na test naučili (případně si někteří připravili taháky – ale když byli odhaleni, tak s tím už moc nezmohli).

   Stejné je to s otázkou života a smrti. Nikdo z nás nemůže ovlivnit, kdy a jak zemře. Touto otázkou se však trápí mnoho lidí. Je to ovšem něco, co nemáme pod kontrolou. Zmiňuji tento „extrémní“ příklad, abych lépe podtrhl pointu, že lidé se často bojí věcí a strachují se o věci, které nemají pod kontrolou. Smrt je asi tou nejpalčivější věcí, kterou prostě pod kontrolou nemáme. Ano, můžeme ovlivnit náš jídelníček a životní styl, abychom si „prodloužili“ život, můžeme si dávat větší pozor na silnici, můžeme se hodně chránit, ale stejně nemáme smrt pod kontrolou. To je pouze iluze.

   Nebyl by život o mnoho jednodušší, kdybychom se soustředili pouze na věci v prvním kruhu, na věci, které můžeme nějakým způsobem ovlivnit? Nežilo by se nám snáz a veseleji? Neubylo by nám tolik problémů, které nakonec nemůžeme vyřešit?

   Jako křesťan musím říci, že život je o něco snazší (neříkám jednoduchý), když můžu věřit, že Bůh má tyto věci pod kontrolou. Že má pod kontrolou věci, které já nijak neovlivním. Dává mi to větší prostor soustředit se na ty důležité a řešitelné věci. Dává mi to prostor žít především přítomností namísto budoucnosti, kterou neovlivním. Takové to carpe diem (využij dne).

   Chtěl bych vás jenom pobídnout k zamyšlení, abyste zvážili všechny věci, které řešíte, a rozdělili si je do těchto dvou kruhů. Zamyslete, co je opravdu ve vaší moci změnit či ovlivnit, a tím ostatním se přestaňte zabývat. Dá vám to určitě více prostoru, abyste mohli řešit ty důležitější věci ve vašem životě.