Já, pokrytec

    Zrovna čtu knihu „UnChristian“, která se zabývá pohledem dnešní generace na křesťany a křesťanství obecně v USA. Autor této knihy provedl rozsáhlý průzkum mezi nevěřícími a výsledkem bylo šest negativních popisů křesťanů: pokrytečtí, zajímají se jenom o počet členů, antihomosexuální, mimo realitu, příliš do politiky a odsuzující postoj k lidem.

    Obsah této knihy je založen na statistikách a ne na pouhých domněnkách. Autor sám píše, že ne se vším musíme úplně souhlasit, ale rozhodně je potřeba těmto hlasům naslouchat. Při čtení jsem místy upadal do depresí, protože si uvědomuji, že tento pohled nemají pouze v USA, ale setkal jsem se s ním již tady v Čechách. Tyto dva státy se sice v mnohém liší, ale přesto zde jsou i nějaké podobnosti.

    Toto zamyšlení je inspirováno touto knihou. Musel jsem se zastavit a začít o tom všem přemýšlet v kontextu mého života. Neodsuzuji příliš rychle? Nežiji mimo realitu, v jakési křesťanské bublině odtržen od kontextu životů nevěřících lidí? Nejsem nakonec jenom další pokrytec?

    Když se řekne pokrytec, myslí se tím člověk, který říká jednu věc, ale dělá druhou. Káže vodu, ale pije víno. Je to člověk, který postrádá integritu. Jeho činy neodpovídají jeho slovům, jeho přesvědčení, jeho víře. A v tomto slova smyslu jsme všichni pokrytci, protože každý někdy lžeme a každý někdy uděláme něco, co neodpovídá tomu, co říkáme. V Bibli tento stav popisuje apoštol Pavel:

„Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“ (Římanům 7,14-21)

    Říkat nebo chtít jednu věc je jednoduché, zvláště když se jedná o nějakou dobrou věc, ale vykonat to je už náročnější. To, co Pavel píše, není zbavování se odpovědnosti za to, co děláme, ani přehazování odpovědnosti na někoho jiného. Je to spíš konstatování toho, že takoví jsme, že je to naše přirozenost.

    Rozhodně nechci někoho odsuzovat. Myslím si, že všichni děláme špatné věci, ale nechci to stavět všeobecně. Pouze to konstatuji jako fakt, do kterého zahrnuji i sebe. Dělám špatné věci, křesťanským slovem „hřeším“.

    Co se křesťanů týče, tedy i mě konkrétně, tak je pravda, že často vystupujeme velmi „zbožně“, tváříme se zbožně, mluvíme zbožně, usmíváme se zbožně a vlastně všechno, co děláme na veřejnosti, se tváří zbožně. Když pak ale na veřejnosti nejsme, tak ty naše životy moc zbožné nejsou. Problém je ale v tom, že často ani naše vystupování není zbožné, budeme-li se držet biblického pojetí.

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“  (Jakub 1,27)

    Kde Bible volá k lásce, tam je někdy nenávist. Kde volá k milosrdenství, tak je soud. Kde volá ke službě potřebným, tam je opovrhování. Kde volá k rovnosti, tam je nadřazenost. Kde volá k nestrannosti, tam je zaujatost. Prostě a jednoduše můžu ve svém životě pozorovat tyto chvíle, kdy se nechovám úplně křesťansky.

    Problém je ale někde jinde. Obecný pohled na křesťanství a na křesťany je, že to jsou lidé, kteří jednají biblicky, vždy v lásce. To je ovšem nepochopení křesťanství jako takového. Většina (ne-li všichni) těch, kteří se nehlásí ke křesťanství, mají tento pohled, ale smutné je, že ho má i hodně křesťanů. Prostě úkol křesťana je být dobrý. Ale tak to není. Tedy alespoň ne na prvním místě.

    Křesťanství je přece o tom, že jsme všichni hříšní, že všichni lidé nějakým způsobem děláme špatné věci, a tak jsme v určité vzpouře proti Bohu. Jediný způsob, jak se stát Bohu přijatelným, je ale pouze dokonalost, bezchybnost. Problém je v tom, že nikdo takový neexistuje. Proto Bible říká, že mzdou hříchu je smrt, tedy že naše určení je v pekle (věčné odloučení od Boha), ne v nebi (věčná přítomnost u Boha). Jelikož nás ale Bůh miluje, tak poslal svého Syna Ježíše Krista, aby zemřel na našem místě za naše chyby, aby podstoupil smrt, kterou jsme měli podstoupit my, ale jelikož byl bez chyby, byl dokonalý, tak nám umožnil být věčně s Bohem.

    To je trochu jiný pohled, ne? Není to o tom, že já se musím snažit žít dobrý život, abych se dostal do nebe. Najednou to je o tom, že Bůh za mě už všechno udělal a že já tedy mám volný přístup do nebe. Jediné, co musím udělat, je tento „dar“ přijmout.

    Někdo řekl, že evangelium, tedy zvěst o Ježíši Kristu, je dobrou zprávou, ne dobrou radou. Různá náboženství se zabývají tím, co musí člověk dělat, aby se dostal k Bohu (tedy: dobrá rada), ale křesťanství je o tom, že Bůh udělal všechno proto, abychom my k Němu mohli přijít (dobrá zpráva). Není to tedy rada, jak žít dobrý život, ale je to dobrá zpráva o tom, že Bůh vše zařídil za nás. U dobré zprávy je na nás, jak s ní naložíme. Tomu všemu se říká milost. Aniž jsme si to jakkoli zasloužili - Bůh nám dává milost. Nabízí nám milost. Je to dobrá zpráva a je na nás, jestli ji přijmeme.

    Nejedná se o lacinou milost. Ta je asi jako když někomu dlužíme 50Kč a on nám to milostivě odpustí, ač si to nezasloužíme. To s námi ale nic neudělá. 50Kč prostě není nic. Pravá milost, která přichází od Boha, je ta, kdy my dlužíme celý náš život, všechno co máme, všechen náš čas a peníze a On to za nás zaplatí a dluh nám odpouští. To je milost v biblickém pojetí. My jsme to nikdy nemohli zaplatit. On to zaplatil za nás.

    Když si uvědomíme hloubku pravé milosti, tak nás to nemůže nechat v klidu. Samozřejmě, že tedy následuje změna života, změna chování, která se od křesťanů očekává, ale musíme si uvědomit, že tato změna následuje milost. My si milost nezasluhujeme, ale milost je nám dána. A jako křesťané se často musíme k té milosti vracet, protože jinak to povede k tomu, že my nebudeme milosrdní, ale budeme odsuzovat druhé. Bůh ale neodsoudil nás, tak proč my soudíme?

    Přál bych si, abyste si mohli uvědomit, jako jsem si uvědomil já, že křesťanství není o tom, že se chováme dobře. Je to sice jeho součástí, ale ne podstatou. Podstatou je, že Bůh za nás zemřel na kříži, zaplatil náš dluh a my se máme z toho radovat. Musíme s tou zprávou nějak naložit. V křesťanství nejde předně o nás lidi, jak se chováme, ale jde o Boha, o Ježíše Krista. O tom je celé křesťanství.

    Křesťané jsou také jenom lidé, kteří chybují. Křesťané taky dělají blbosti. Stejně tak i já. Ne jenom proto, že jsem křesťan, ale protože jsem člověk. Nechci si to rozhodně omlouvat, ale spíše se chci omluvit všem, když jednám jinak než v lásce a v milosti, když jednám pokrytecky, když říkám jednu věc, ale dělám druhou. Uvědomuji si svoje nedostatky, ale v tom všem si zároveň uvědomuji, jak moc potřebuji Boha a Jeho lásku a Jeho milost.

    Navíc, kdykoli jednám pokrytecky, kdykoli lžu, kdykoli nemiluji, kdykoli soudím, kdykoli dělám cokoli špatného, tak je to opět o Bohu. Tedy je to o tom, že v tu chvíli dávám přednost něčemu nebo někomu jinému než Bohu. Kdykoli třeba lžu, tak je to o tom, že uznání druhých je mým bohem. Kdykoli podvádím, jsou peníze mým bohem. Ne už Ježíš Kristus, ale cokoli jiného.

    Když se budu snažit žít dobrý život, bude mým bohem, protože se budu snažit zachránit sebe sama, ale Bible jasně říká, že člověk sám sebe nemůže zachránit. Budu žít v neustálém strachu, že mě Bůh odsoudí. Když ale budu žít život tak, že budu vděčný Bohu za to, co pro mě udělal, tak to bude život radosti. Možná se oba životy nebudou tolik lišit navenek, ale ta motivace bude velmi odlišná. Strach vs. radost.

    Já, pokrytec. Ano, přiznávám se k tomu, že někdy jednám pokrytecky. Nejsem na to pyšný, to v žádném případě, ale přiznám si to. Nejednám pokrytecky proto, že bych tak chtěl jednat, ale protože jsem jenom člověk, který potřebuje Boží milost. A protože si uvědomuji potřebu Boží milost, Kristovy smrti na kříži, proto jsem křesťan. Ne protože bych jednal vždy dobře, ale protože věřím v Boží milost…

Všední dny všedních životů

    Nevím, jak často posloucháte nějakého řečníka nebo si čtete něčí životopis, třeba nějaké známá osobnosti z historie, ale většinou přitom pozoruji jednu věc. Když se nad tím zamyslíte, tak všichni mluví o významných věcech, které se stali v jejich životě. Jedna zajímavost za druhou. Vlastně to vypadá, že v jejich životech jsou jenom ty velké věci.

    Když si třeba čtu Bibli, tak vnímám to samé. Při četbě evangelií Ježíš říká jednu pecku za druhou, zázraky jsou na denním pořádku a neustále se něco děje. Podobně je tomu pak i v knize Skutků, kdy Petr má kázání a uvěří najednou 5000 lidí. Při dalším kázání další tisíce lidí. Apoštol Pavel prožije zázračné obrácení a pak podniká jednu cestu za druhou. A to nemluvím o Letnicích a o vylití Ducha svatého.

    Člověk z toho všeho má někdy pocit, že jeho život je hrozně nudný, že se vlastně nic moc neděje, že je to taková každodenní rutina, že není nic nového pod sluncem, ale že se všechno jenom točí v kruhu našich všedních dnů, našich všedních životů. Také máte někdy tento pocit, že váš život není vůbec zajímavý? Že když se stane něco velkého, tak je to jednou za uherský rok?

    Osobně si myslím, že hodně lidí si pokládá tyto otázky. Hodně lidí vnímá, že jejich život nestojí za nic, že to jsou jenom problémy nad problémy, ale nic velkého se v jejich životech neděje. Jsou už znuděni ze života, protože to je pořád to samé, a ještě pořád dokola. Nebo žijí od velké události k další velké události, ale pak v tom mezidobí pouze nějak přežívají.

    V církvi jsou lidé, kteří žijí od neděle k neděli, ale v týdnu jen tak živoří, nebo od nějaké větší církevní události k další. To je vždy nějak tak zaplácne na nějakou chvíli, ale pak potřebují zažít něco nového. Trošičku mi to připomíná lidi závislé na drogách, kteří si potřebují vždy v pravidelných intervalech znovu šlehnout, aby nějak přežili další období.

    Jeden čas jsem také prožíval takovéto frustrace, kdy jsem jen tak živořil a kdy se v mém životě nic velkého nedělo. V Bibli jsem četl o zázracích, jako by byli na denním pořádku, a přemýšlel jsem, jak to, že se nedějí také v mém životě. Modlil jsem se, ale bylo to pořád jedno a to samé dokola. Četl jsem si Bibli, ale už jenom tak ze zvyku. Spíše jsem nemohl pochopit, jak to, že se ty věci, o kterých se tam píše, nedějí také v mém životě.

    Možná vám připadá vtipné to, co tady teď píšu, v kontextu předchozích zamyšlení, kde se děly poměrně velké věci mém životě. Možná jste si připadali, jako když si čtete nějaký ten životopis nebo Bibli, ale rozhodně tomu tak není.

    Ať už si čtete jakýkoli životopis a nebo slyšíte jakéhokoli řečníka, tak si pamatujte, že i tito lidé, stejně jako já a stejně jako vy, žili všední dny svých všedních životů. Ne každý den byl tak zajímavý, jak to slyšíte nebo jak to čtete. Podobně jako když píšete vy svůj životopis, tak vybíráte jenom ty důležité, velké věci, tak stejně musíte číst a naslouchat těmto lidem.

    Už jenom když si čtete Bibli. Takové jedno evangelium, například podle Marka, dokážete přečíst za pár hodin, ale musíte si uvědomit, že to popisuje události, které probíhali po dobu asi tří let. A když si vezmete Skutky, tak tam je popisována doba několik desítek let. To nám najednou dává úplně nový pohled na svět a na všechny tyto závratné události.

    Apoštol Pavel, mimo to že podnikl tři až čtyři misijní cesty a že zažil několik velikých, zázračných situací, tak šil stany. Měl svoje „všední“ zaměstnání, svůj „všední“ život. Apoštol Petr byl zase rybář.

    Všichni žili také všední životy, které žijeme i my všichni. Běžní studenti, běžní zaměstnanci a běžné zážitky. Všichni musili jíst, spát a pracovat. Modlili se normální modlitby, které nebyly vyslyšeny. Ráno vstávat do práce, do školy, a večer zase jít spát vyčerpán.

    Možná že i zažívali ty prázdné chvíle, kdy žili také od události k události, ale rozhodně se takto nedá žít pořád. Člověk se nemůže soustředit jenom na ty velké věci, které přicházejí do našich životů pouze zřídka, ale měli bychom se soustředit na to, abychom jen tak neživořili a že naše všední dny, všední životy, nejsou až tak všední.

    Každý nový den je novou příležitostí pro nás, kdy můžeme udělat třeba i něco velkého. Velké věci se nám nemusí jenom dít, ale my je můžeme také dělat. Každý nový den je zároveň naprosto unikátní, jedinečný. Nejlépe to asi vystihuje známý výrok, že člověk nikdy nevstoupí do stejné řeky dvakrát. Každý nový den, který nám možná připadá tak všední, je přitom úplně jiný.

    Věci se v našem životě možná pomyslně točí v kruhu, ale náš život se zároveň pohybuje dopředu. Když zůstaneme stát na místě, nepohneme se a budeme žít jen pro velké věci, pak můžeme propásnout ty opravdu velké věci v malých událostech.

    A nebo ještě z jiného úhlu pohledu. Náš život nám možná už tak zevšedněl, že už nedokážeme vnímat všechno dobré, co v životě máme, a tím také nevidíme ten veliký obraz, mozaiku, která se skládá je jednotlivých maličkostí, které ale nakonec vytvoří nádherný veliký obraz. A tento veliký obraz se nám, především nám v dnešní době, vytrácí před očima a nedokážeme ho vnímat. Všechno rozkládáme na ty malé částí (dekonstrukce), ale tu celou mozaiku už nevidíme.

    Kdo v dnešní době dokáže být vděčný za to, že má čistou, pitnou vodu každý den? Že má co jíst? Že žije v zemi, kde vládne mír a kde není žádná válka? Kdo je v dnešní době vděčný za nějaký dlouho trvající vztah? Za člověka, který mu na rovinu dokáže říci, že děláme něco špatně?

    V našem životě je tolik věcí, za které bychom mohli být vděční, ale které již považujeme za samozřejmost. Prostě nám zevšedněly.

    Není na čase začít žít ty naše všední životy a přestat jen živořit od jedné události ke druhé? Není na čase začít něco dělat? Třeba i něco velkého? A ano, aby se stalo něco velkého, tak to bude vyžadovat jednotlivé, malé krůčky, ale jsme na to připraveni? Jsme připraveni začít vnímat věci v našich životech novým způsobem? Jsme připraveni na změnu?

V okovech ...

    Viděli jste už někdy kozu, která byla přivázaná provazem nebo řetězem ke kůlu? Když jí chvíli pozorujete, tak si všimnete, že jí ty řetězy už tolik nevadí, protože je na ně zvyklá. Občas sebou sice trochu trhne, ale hned přestane, protože zjistí, že se dál prostě nedostane. Kolem toho kůlu můžete pozorovat vyžraný kruh trávy, takže hned víme, jak dlouhý je ten řetěz. Koza se prostě kvůli tomu řetězu nemůže dostat dál, protože je příliš slabá na to, aby ten řetěz přetrhla. Potřebuje někoho, aby přišel, odvázal jí a odvedl dál, někam na nové místo.

    Když pozoruji životy některých lidí, tak vidím, že jsou jako kozy na řetězu. Chodí pořád dokola, jsou na stejném místě a neposouvají se dopředu, protože jsou na řetězu. Taky se občas vzepřou, ale řetěz je hned stáhne zpět, a tak se přestanou snažit a postupem času se už nesnaží vůbec. Nemají sílu ten řetěz přetrhnout. Člověk je sice rozumnější než koza, ale často ani rozum nepomáhá, aby přetrhl ten řetěz. Také člověk v takovýchto případech potřebuje někoho, kdo přijde, odváže ho a odvede na nové místo.

    Nevím, jaký je ten řetěz ve vašem životě, ale mám tu zkušenost, že řetězem mnoha lidí, který je drží na jednom místě a nepustí dál, je strach. I v mém životě je tato zkušenost, kdy se často bojím něco udělat. Dám vám pár příkladu z mého života.

    Jedním strachem v mém životě je strach z pavouků. Dokonce bych to nazval arachnofóbií. Když jsem viděl pavouka, tak jsem strnul a nemohl jsem se pohnout. Když se pavouk přiblížil moc blízko, tak to okamžitě schytal. Logicky, rozumově vím, že mi ti pavouci neublíží, ale to nic nemění na tom, že se jich bojím.

    Jiný příklad. Jako kluk a teenager jsem randil s dívkami a snažil jsem se vždycky mít dívku. To se mi ale ne vždy podařilo. V každém vztahu, ať ho berete vážně nebo ne, tak přeci jenom ke člověku nějakým způsobem přilnete, a tak rozchod je pro vás těžký, ať už hodně nebo méně. Když kluk zakusí několik odmítnutí, tak má jednoduše strach zeptat se znovu nějaké další dívky, i když si může být jistý, že to je ta pravá, a tak kvůli strachu propásne svojí životní lásku, protože se prostě bál. (To naštěstí nebyl můj případ. Sice jsem se bál, ale teď jsem šťastně ženatý.)

    Asi bych mohl pokračovat dál a ukázat vám více příkladů, ale každý si už asi dovede představit nějaký příklad z jeho vlastního života.

    Když jsem byl v Anglii, tak jsem tam zažil úžasné věci s Bohem, kdy Bůh ke mně velmi silně mluvil (viz. minulý příspěvek na mém blogu: Kamenitá cesta). Těsně před odjezdem domů jsem se večer modlil s jedním přítelem a četli jsme u toho z Bible, 1. Janova 2. kapitola., a přemýšleli jsme o lásce, když se tam píše (2,15):

Nemilujte svět ani to, co je ve světě.

Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.

    Když jsme přemýšleli o tom, co to znamená, tak jsme došli také ke strachu. Pověděl jsem mu o obrazu, který jsem viděl pár dní před tím, než jsme se tam spolu modlili. Byl to obraz země, ze které vycházely okovy, na kterých byly různé věci. Alkohol. Auto. Jídlo. Domov. Počítač. Škola. Práce. Rodina. Řekl jsem, že to znázorňovalo věci, o které se na tomto světě bojíme, že je ztratíme. Ne že by se jednalo o špatné věci obecně, ale mohou to být i dobré věci, k které se jednoduše bojíme, že je ztratím, a tak se kolem nich točí náš život. Vzpomeňte si na kozu na řetězu.

    Tu noc jsem se totiž bál jet zpět do České Republiky, protože jsem si říkal, že ztratím ten pěkný vztah s Bohem, který jsem s Ním měl v Anglii. Problém byl v tom, že jsem se nebál o ztrátu vztahu s Bohem, ale ve skutečnosti jsem se bál o ztrátu přátel, které jsem v Anglii získal, a o ztrátu toho místa, kde jsem měl ty zkušenosti s Bohem. Bál jsem se o místo, na které jsem se nějak upnul, a to mě drželo na řetězu, takže jsem dokonce přemýšlel, že tam zůstanu, i když jsem logicky věděl, že se musím vrátit.

    Mého přítele to velmi zasáhlo, protože měl také pár dní před tím, než jsme se společně modlili, sen, ve kterém viděl místo, kde jsme v Anglii bydleli, a viděl dívku s černými vlasy, jak problikávala všude okolo a říkala: „Strach. Strach. Strach.“ To byl náš řetěz. A znám více lidí, kteří jsou svázáni strachem. Sami se ale osvobodit nemohou, protože strach není racionální podstaty.

    A tak jsme se modlili k Bohu, aby přišel, odvázal nás z toho řetězu, abychom se mohli svobodně pohybovat. Věděli jsme, že jedině Bůh nás může zbavit toho strachu, který nás svazuje, že jedině On může přijít a odvázat nás z toho řetězu, protože myto nezvládneme. A tak jsme se modlili a Bůh nás opravdu odvázal. Neříkám, že se strach nevrací, ale vím, že Bůh mě z něho může vysvobodit, protože strach mě svazuje.

Nemilujte svět ani to, co je ve světě.

Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. (1J 2,15)

    A dál Jan píše:

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání,

vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1J 4,18)

    Vím, že mnozí lidé se bojí různých věcí. Mnozí se bojí o ztrátu práce, o ztrátu partnera, o ztrátu auta, počítače. Mnozí se bojí vzdát dalších věcí, protože by přišli o jiné věci. Někteří se nechtějí vdát alkoholu nebo drog, protože by přišli o přátele a protože nemají jistotu, že by si našli nové přátele, kteří by je milovali. Mnozí se bojí vzdát se svého pohodlí, protože se bojí neznáma a protože se bojí spolehnout se na Boha.

    Znám lidi, kteří se bojí věřit Bohu, protože by to pro ně znamenalo ztrátu jejich životního stylu a museli by se měnit. Bojí se věřit Bohu, protože by přišli o přátele. Bojí se věřit Bohu, protože by to znamenalo ztrátu, ztrátu jejich života.

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;

kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. 

Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?

A zač získá člověk svůj život zpět? (Mt 16,25-26)

    Často se zaměřujeme na ztrátu, ale nezaměřujeme se na to, co získáme. Bojíme se o věci tady na světě, které pomíjejí, které nebudou trvat věčně, ale netoužíme po věcech, které trvají věčně. Tedy, my po nich toužíme. Každý touží po lásce a po věcech, které trvají věčně, ale nezískávají je, protože se bojí vzdát se toho, co již mají.

    Jak je to ve vašem životě? Čeho se bojíte? Co je ve vašem životě, čeho se nechcete vzdát? Uvědomujete si, že vás tento strach svazuje? Uvědomujete si, že sami se osvobodit z toho řetězu nemůžete, ale že potřebujete někoho, Boha, aby vás odvázal?