Na počátku ...

    Tak jsem na blogu. Po letech přemýšlení a zrání jsem se nakonec rozhodl založit si blog. Nechci, aby sloužil k nějakým nesmyslným rozhovorům, komentářům, ale naopak bych byl rád, aby nějak sloužil. Aby tedy sloužil mě k utřídění myšlenek, ale také vám, abyste mohl nahlédnout do mého života, do mé hlavy, ale především do mého srdce. Chtěl bych se s vámi sdílet o své zážitky, zkušenosti, boje, radosti a starosti, postřehy z četby knih a různá další zamyšlení nad životem. 

    A rád bych na začátek s vámi sdílel něco, co je pro mě nejdůležitější. Chtěl bych vám povědět o tom, jak jsem se stal křesťanem, tedy to, co bylo na počátku, jak jsem se (znovu)narodil. 

    Mému narození předcházelo celých 15 let, než jsem konečně spatřil Světlo světa. Do té doby jsem žil v temnotě a jelikož se jednalo o 15 let, tak jsem byl tak trochu přenošený. Celých patnáct let jsem žil v nevěřící rodině, která neznala Boha a ve které se o Bohu ani nikdy nemluvilo. Nikdy nikdo Boha nezmínil a jediné setkání s církvi bylo ve škole, která pouze ukazovala na historckou instituci, která napáchala mnoho zla. Bůh byl někdo cizí, neznámý a nebo bych spíše mohl říci neexistující. 

    Moje rodiče se rozvedli, když mi byl asi jeden rok, a táta se o mě postupně přestal zajímat úplně. Mamka se znovu vdala, když jsem šel do první třídy a první roky s otčímem byly poměrně dobré. Jeho výchova byla sice místy drsná, ale jsem za ní také vděčný. Kolem asi 4. třídy ale rodiče začali chodit do hospody, začali více pít a jejich život nabíral úplně jiných obrátek. Otčím začal na mamku žárlit a v opilosti jí také mlátil. A já se někdy díval, ale vždy jsem slyšel. 

    V tu dobu jsem se cítil už hodně opuštěný a vystrašený. Když byli na nočních pařbách, tak jsem zůstával doma sám a bál se tmy. Ale nikdo to nevěděl. Neměl jsem, komu bych to řekl. 

    Otčímovo běsnění skončilo, když jsem po osmé třídě šel na německé gymnásium, tedy poté, co se s mamkou rozvedli a nám se ho podařilo dostat z domu. Já se dostal na gympl, ale noční můra pokračovala. Z mamky se stala alkoholička. Alkohol se stal nejdůležitější věcí, takže všechny finance šly do alkoholu, a tak nám odstřihli elektriku, vodu a topení. Nikomu bych tuto zkušenost nepřál, nikomu bych nepřál trávit mrazivé zimy v hladných místostech a nemít ani co k jídlu. 

    V této době se mě ujala moje teta, která se o mě začala starat, já jsem často přespával u ní a u její rodiny, a po čase mě soud přidělil do její pěstounské péče. S mamkou jsem byl sice stále v kontaktu, ale spíše mě to vše stále ničilo, protože jsem viděl, jak si ona ničí život. O mě mi vůbec nešlo, ale bylo mi jí líto.

    Navštěvoval jsem také svojí slepou prababičku, která mě měla velmi rád a která se o mě starala. Hodně mě také naučila. Byly mi velmi blízko a nacházel jsem v ní také oporu. Ale v roce 2004 zemřela. Jeden večer jsem jí byl navštívit v nemocnici a druhý den mi děda volal, že zemřela. A přes kamenné srdce, které jsem si musel vybudovat, aby v těch náročných podmínkách přežil, jsem obměkl a poprvé po letech jsem plakal. Jako malý kluk. Ztratil jsem milovanou osobu. A i když jsem měl tetu, tak jsem se cítil ještě více sám. 

    Ten samý rok mě můj spolužák pozval na letní tábor. Byl nevěřící, ale jeho mamka věřila, a tak celý život jezdil na tábory s církví. Teď za mnou přišel, jestli bych s ním nejel na English Camp, protože nechtěl jet sám. Zprvu jsem se mu vysmál do tváře, protože jsem nechtěl mít nic společného s církví (nic jsem o ní nevěděl, ale měl jsem ze školy vybudované předsudky) a protože jsem neuměl anglicky. Když mi ale bylo řečeno, že příští rok mám začít ve škole povinnou angličtinu, takže mám možnost se na English Campu trochu něco naučit, a když mě ujistili, že mě nikdo nebude tahat na víru, tak jsem řekl, že pojedu, ale budu se držet dál od všech těch křesťanských nesmyslů a blbostí. 

    První den na campu mluvil nějaký muž, který uvěřil v Boha skrze bankovní podvody. Do teď nechápu, o čem to tam vlastně mluvil, protože mi to připadalo úplně mimo, a jenom to posílilo můj názor na křesťany. Třetí večer ale mluvila jedna dívčina, která měla také velmi složitý život, kdy její táta alkoholik zemřel a ona měla četné psychické problémy. Nevím proč, ale nějak mě to její povídání zaujalo, a tak jsem si s ní začal povídat o Bohu a o životě. Mluvil jsem také s jednou američankou, která mi také říkala, proč věří v Boha. Zbytek týdne jsem strávil většinu času tím, že jsem o Bohu přemýšlel. Nevěřil jsem, ale přemýšlel jsem o něm.

    Na konci týdne jsem byl tak zmatený, měl jsem tolik otázek o Bohu a nevěděl jsem, co si o Něm mám myslet. Zašel jsem tedy za americkým kazatelem, který tam byl také, a všechno jsem mu řekl. Čestli jsme si trochu v Bibli a pak mi ukazoval jednu brožurku, která vysvětlovala, proč za mě Ježíš Kristus umřel. Položil jsem mu ale otázku, že nechápu, proč, pokud Bůh existuje, tak proč nás vůbec stvořil. On mi na to odpověděl, že Bůh je láska a že láska hledá vždy nové způsoby, jak se projevit. Ale na otázku zda věřím, jsem řekl, že ne, že o tom musím dál přemýšlet.

    Šel jsem tedy do pokoje a přemýšlel jsem a přemýšlel a přemýšlel, až jsem z toho usnul. Ráno, když jsem se probudil, tak jsem si vzal tu brožurku a znovu jsme si přečetl některé ty verše z Bible a řekl jsem: "Bože, nevím,jestli existuješ, ale já to s Tebou zkusím. Tak jestli jsi, tak se mi ukaž." A potom jsem šel na snídani. Na cestě jsem ale potkat toho kazatele, který se mě zeptal, jestli o tom stále přemýšlím, a já odpověděl, že ne, protože jsem se už modlil. Na jeho nadšení a slzy radosti nikdy nezapomenu. Hned to věděli všichni okolo, a když jsem to řekl svému kamarádovi, který mě vzal na camp sebou, tak mi řekl, že jsem blbec a šel dál.

    Možná si teď říkáte: Něco mi tu nesedí. Neříkal náhodou, že nemluvil anglicky? Jak to, že mluvil s američankou a s američanem. Upřímně řečeno to také nedovedu vysvětlit. Věřím, že to byl dar od Boha, abych se k němu přiblížil, protože se během jednoho týdne stal ze začátečníka pokročilý, a tak jsem mohl mluvit s tím kazatelem. 

    A tak, na konci English Campu, jsem vlastně stanul na počátku. Byl to počátek nového života, nových zápasů, nového růstu a nového poznávání. Je sice pravda, že jsem Bohu na campu řekl ano, ale ta cesta z bříška na svět přeci jen trvala ještě několik týdnů, než mi plně došlo, co pro mě Bůh udělal, ale o tom příště ...

    Moc by měl zajímalo, jaký byl váš počátek? Kdy jste (znovu)narodili vy? A nebo jste se ještě ne(znovu)narodili ... ???