Cesta vzkříšení

    Když přemýšlím o křesťanství dnes, tedy po téměř sedmi letech, co jsem uvěřil, tak vidím, jak moc se můj pohled posunul. Při rozhovorech s lidmi, kteří nevěří v Boha, se setkávám se stajnými názory, které jsem měl dříve také, tedy že křesťanství je jen pro slabochy, kteří potřebují berličku (což si možná někteří z vás mysleli o mě, když jste si přečetli článek), nebo že je to jen sbírka příkazů a povolení, co se smí a co se nesmí.

    Po English Camp, jak jsem psal, následovalo období, kdy jsem sice Bohu řekl, že to s ním zkusím, ale víru jsem nebral příliš vážně. Ok, Bůh existuje, no a co? Jako mnoho mladých lidí v dnešní době jsem měl zkušenosti se sexem. Tedy, vyspal jsem se jednou s jednou dívčinou, ale to není ta pointa. Jako nově věřící člověk jsem byl asi po měsíci a půl konfrontován, abych o tom přemýšlel. Já jsem tedy o tom přemýšlel a měl jsem výčitky svědomí, ale víc jsem to neřešil. Byla tam ta otázka, co s tím jako křesťan mám dělat a jak se mám dívat na sex, ale řešil jsem to v termínech co se smí a co ne.

    A pak mi přišel e-mail, aby si přečetl Žalm 51, který popisuje situaci krále Davida, který zcizoložil s Bat-šebou. David se modlí k Bohu, aby mi to odpustil: 

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, 

pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, 

moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! 

Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. 

Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. 

A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. 

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. 

Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. 

Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. 

Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. 

Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. 

Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. 

Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber. 

Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. (Ž 51,3-14)

    Tenkrát jsem byl tímto Žalmem opravdu zasažen a uvědomil jsem si spoustu věcí. Jednak že jsem zhřešil nejenom vůči té dívce, se kterou jsem nebyl ženatý, ale také vůči Bohu. To, že jsem ublížil té dívce, tak ublížilo také Bohu. A v tento moment jsem si uvědomil, co pro mě Kristus udělal na kříži. Nejde primárně o špatné či dobré věci, které děláme, ale jde o to, že hřích je namířen proti Bohu, že já hřeším vůči Bohu. A tak, když v Boha nevěřím, tak ať se snažím sebe víc, ať žiji jakkoli dobrý život, tak když nevěřím v Boha a v Jeho Syna Ježíše Krista, který zemřel na mém místě, tak se jednoduše k Bohu nikdy nedostanu. Davidova modlitba za odpuštění pro mě byla velmi důležitá, protože to změnilo můj pohled na Boha a na křesťanství.

    Křesťanství tedy není o tom, kolik člověk dělá dobrých skutků. To je základní omyl, který ovšem je zaryt v představách mnohých, ne-li všech, nevěřících lidí. Ani se jim ale nedivím, protože samotná víra v Krista také nestačí. Tedy, ne že by nebyla dostačující pro spasení, tedy abychom se dostali k Bohu, ale autentická víra je podle Bible taková, kdy mě to táhne k tomu, abych dělal dobré skutky (viz. Jakubova epištola 2. kapitola). Víra se tedy rovná spasení a skutky. Tím, že věřím v Krista, tak jsem nejen spasen, ale zároveň mám touhu pro Boha něco dělat. Ne, abych si zasloužil spasení, jak si opět mnozí mylně myslí, ale protože já již jsem spasen, zachráněn, a tak z vděčnosti odpovídám na Boží záchranu. 

    Král David se v tom Žalmu také modlí za to, aby mu Bůh nebral svého Ducha, tedy Ducha svatého. Každý věřící člověk je Bohem vyzbrojen, takže mu Bůh dává svého Ducha, který je s ním, který mu zpřítomňuje Krista, a který ho také vede. Takže opět, není to tak, že bych musel dělat dobré skutky, abych se dostal k Bohu, ale já dělám dobré skutky, protože jsem už s Bohem a Jeho Duch svatý mě k tomu také vede. 

    A možná bych se mohl také zastavit u té zmiňované berličky. Když mi nevěřící říkají, že křesťanství je jenom berlička pro chudáky, kteří to nezvládají a kteří mají kupu problémů, tak odpovídám, že křesťanství není berlička, ale pořádná berla! Ano, jako křesťan se můžu o Boha opřít, když přijdou problémy, když onemocním, když někdo zemře, když ztratím práci. To všechno je v křesťanství obsaženo. Ale problém je v tom, že to není základ křesťanství, ale jeho důsledek. Teprve, když mám tu víru, tak se o ní můžu opřít. Pokud žádnou víru nemám, tak se nemám o co opřít. 

    Z vlastní zkušenosti vím, že opírat se o peníze nemá smysl, protože peníze jsou nestálé. Ani opírat se o přátele, protože stačí maličkost a přátelé nejsou. Nepochopte mě špatně. Peníze a přátelé a mnohé další věci, jsou pro nás důležité, ale nemůžeme se na ně 100% spoléhat. Na Boha se člověk může spolehnout. Neznamená to, že bude mít vždy peníze, přátele a kdo ví co ještě, ale můžeme se na něj spolehnout. 

    Navíc, křesťanství není pro slabochy. Ono to tak může vypadat, ale opak je pravdou. Křesťanství totiž není o tom, aby nám bylo dobře. Bible nikde neslibuje, že pokud budeme věřit v Krista, tak budeme mít bezproblémový život. Naopak. Bible jasně mluví o tom, že křesťané musí jít úzkou a trnitou cestou. Ne proto, že by museli dodržovat kupu příkazů a zákazů, ale proto, že křesťanství hlásá, že člověk se právě musí vzdát sám sebe a následovat celý život Krista. To znamená, že já nejednám v životě tak, abych já byl uspokojen. Nemyslím v prvé řadě na sebe, ale na druhé. Stejně jako Kristus položil svůj život na kříži pro mě, tak já se mám vzdát svého života a žít život pro Krista, protože On pro mě udělal to samé. A tento pohled není populární, protože lidé se nechtějí vzdát svých životů. Pro nás lidi je velmi těžké nemyslet na sebe, ale na druhé. Někdo kdysi řekl, že zapřít sám sebe je v životě člověka ta nejtěžší věc, kterou může udělat. A tak se ptám: Je křesťanství pro slabochy a nebo pouze pro odvážné?

    Ano, je smutné, že mnozí, kteří se nazývají křesťany, tak si pořád žijí život pro sebe. Ale díváme se na to ze špatného úhlu pohledu. Nejde přeci o to, jak žijí ti druzí. Před Bohem bude stát každý sám za sebe. Není na mě, abych odsuzoval křesťanství, a tedy i Boha, jen proto, že někteří prostě nežijí křesťansky. Ta správná otázka je: Jak žiju já? Jak je na tom ta moje víra? Je to víra, o kterou se mohu opřít a která tak také produkuje dobré skutky? A nebo jsem jeno vlažný křesťan či atheista, který víru prostě nehrotí? Nejde o druhé, ale jde o nás a o náš vztah s Bohem! Přestaňme ukazovat na druhé, ale ukažme si sami na sebe. 

    Celý náš život je pak cestou vzkřížení. Kristus byl také vzkříšen a v Něm i my jsme duchovně vzkříšeni k novému životu. Život není jenom bodem na přímce, ale je úsečkou, je cestou. Křesťanský život není o tom, že řeknu Bohu, že v Něj věřím, ale že pro Něj také žiji, tedy že celý život jsou touto cestou za Bohem. A na této cestě, jak jsem řekl, nejde o to, co dělají ti druzí, ale co dělám já. Ne proto, abych došel na konec, ale proto, že jednoduše po té cestě jdu, tedy žiji.

    Jak je to s tebou? Jdeš po té cestě, tedy žiješ pro Boha, a nebo si jdeš vlastní cestou, kritizuješ druhé a o Boha ti nejde, nebo dokonce jsi na cestě za Bohem, ale spíše tam tak postáváš?