úterý 29. března 2011

Kamenitá cesta


    Každý člověk touží po bezpečí a po pohodlí. Když přemýšlím nad dnešním světem, tak si to znovu a znovu uvědomuji, že lidé touží žít klidný život a ne život plný nejistoty. Kdo by po tom také netoužil? Kdo by nechtěl žít pohodový život bez jakýchkoli problémů?

    Jednoho dne jsem zažil takové zastavení. Je tomu tak dva roky zpátky, co jsem byl jako dobrovolník v jednom křesťanském centru v Anglii. Byl krásný slunečný den a já měl zrovna volno. Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat, když v tom jsem měl silný pocit, že musím být chvíli sám s Bohem.

    V takovýchto chvílích jsem vyrážel do přírody, která tam byla nádherná. Chodil jsem tam kolem jednoho jezera, přemýšlel jsem o věcech, o životě a o Bohu. Když jsem ten den přišel k tomu jezeru, tak jsem najednou měl jediný verš z Bible na mysli:

Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá. (Exodus 3,5)

    Nějak jsem tomu verši nevěnoval pozornost a šel jsem dál, ale ten verš se neustále opakoval. Tak jsem se zastavil, podíval se směrem k nebi a zeptal jsem se: „Děláš si legraci?“ A pak jsem jasně věděl odpověď: „Nedělám. Chci, aby sis sundal sandále a šel dál bosý.“ Připadal jsem si jako úplný blázen, ale sundal jsem si sandále a šel jsem dál bosý.

    Kde jsem si ovšem sundal sandále, tak tam zrovna začínala kamenitá cesta. Nevím, jestli jste někdy chodili bosi po kamenech (a pokud ne, tak si to klidně zkuste), ale asi si dovede představit, že to poměrně bolí, protože na to nejsme zvyklí. Ale tak jsem tam šel po té cestě a jediná věc, kterou jsem měl na mysli, byla ta bolest.

    Po chvíli jsem zahnul k takovému malému molu, u kterého jsem se rád modlil, a jakmile jsem odbočil, tak jsem vstoupil na trávu. Bylo po dešti, půda byla měkká a po těch kamenech to byla opravdu krása. Procházet se po měkké trávě a cítit ještě kapky deště bylo prostě úžasné.

    Přišel jsem k tomu molu, kleknul jsem si a začal jsem se modlit: „Otče, co mi chceš ukázat na této zkušenosti?“ A, překvapivě, odpověď přišla také velmi rychle …

    „To je jednoduché. Ty boty jsou tvůj komfort, který máš ve svém životě, a já chci, aby sis ho sundal a šel dál ve víře ve mně. Na začátku to bude bolet, protože nejsi zvyklí chodit bez svého komfortu, ale po chvíli toto tvoje nepohodlí proměním a budeš se cítit jako když si šel po té trávě. Já budu tvým komfortem, tvým pohodlím.“

    Nevím, jak tento příběh mluví k vám, ale ke mně mluvil velmi jasně. Věděl jsem, že mám nevyřešené vztahy v mém životě, které musím vyřešit. A jak asi víte, tak řešit vztahy je jednou z nejsložitějších věcí v našem životě. Věděl jsem, že se musím některým lidem omluvit, protože jsem jim ublížil, a s některými se budu muset naučit vycházet, i když mě se nelíbili.

    Vyprávěl jsem vám, že jsem měl také sexuální zkušenost ve svém životě. Chtěl jsem to svojí dívce zatajit a nikdy jí to neříct. Už jsme byli zasnoubeni a já jsem jí to pořád neřekl. Věděl jsem, že by to mohlo vést k tomu, že mě opustí, ale také jsem věděl, že jí to musím říci. Musel jsem se vzdát svého pohodlí, protože Bůh chce, abychom byli pravdiví a upřímní. Manžel nebo manželka je také naším nejbližším přítelem, a tak jsem se tomu nemohl vyhnout.

    Určitě se to vztahuje na každého z nás. Bible nám říká:

V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností,
nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;
 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Filipským 2,3-4)

    Jak jsme na tom s pohodlím v našem životě? Žijeme své životy pouze pro sebe a nebo žijeme pro druhé? Žijeme tak, aby vše, co děláme, bylo nenáročné, abychom se moc nenamohli?

    Kde je v našem životě pohodlí, kterého se nechceme zbavit?

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? (Matouš 16,24-26)

neděle 20. března 2011

Cesta vzkříšení

    Když přemýšlím o křesťanství dnes, tedy po téměř sedmi letech, co jsem uvěřil, tak vidím, jak moc se můj pohled posunul. Při rozhovorech s lidmi, kteří nevěří v Boha, se setkávám se stajnými názory, které jsem měl dříve také, tedy že křesťanství je jen pro slabochy, kteří potřebují berličku (což si možná někteří z vás mysleli o mě, když jste si přečetli článek), nebo že je to jen sbírka příkazů a povolení, co se smí a co se nesmí.

    Po English Camp, jak jsem psal, následovalo období, kdy jsem sice Bohu řekl, že to s ním zkusím, ale víru jsem nebral příliš vážně. Ok, Bůh existuje, no a co? Jako mnoho mladých lidí v dnešní době jsem měl zkušenosti se sexem. Tedy, vyspal jsem se jednou s jednou dívčinou, ale to není ta pointa. Jako nově věřící člověk jsem byl asi po měsíci a půl konfrontován, abych o tom přemýšlel. Já jsem tedy o tom přemýšlel a měl jsem výčitky svědomí, ale víc jsem to neřešil. Byla tam ta otázka, co s tím jako křesťan mám dělat a jak se mám dívat na sex, ale řešil jsem to v termínech co se smí a co ne.

    A pak mi přišel e-mail, aby si přečetl Žalm 51, který popisuje situaci krále Davida, který zcizoložil s Bat-šebou. David se modlí k Bohu, aby mi to odpustil: 

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, 
pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, 
moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! 
Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. 
Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. 
A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. 
Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. 
Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. 
Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. 
Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. 
Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. 
Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. 
Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber. 
Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. (Ž 51,3-14)

    Tenkrát jsem byl tímto Žalmem opravdu zasažen a uvědomil jsem si spoustu věcí. Jednak že jsem zhřešil nejenom vůči té dívce, se kterou jsem nebyl ženatý, ale také vůči Bohu. To, že jsem ublížil té dívce, tak ublížilo také Bohu. A v tento moment jsem si uvědomil, co pro mě Kristus udělal na kříži. Nejde primárně o špatné či dobré věci, které děláme, ale jde o to, že hřích je namířen proti Bohu, že já hřeším vůči Bohu. A tak, když v Boha nevěřím, tak ať se snažím sebe víc, ať žiji jakkoli dobrý život, tak když nevěřím v Boha a v Jeho Syna Ježíše Krista, který zemřel na mém místě, tak se jednoduše k Bohu nikdy nedostanu. Davidova modlitba za odpuštění pro mě byla velmi důležitá, protože to změnilo můj pohled na Boha a na křesťanství.

    Křesťanství tedy není o tom, kolik člověk dělá dobrých skutků. To je základní omyl, který ovšem je zaryt v představách mnohých, ne-li všech, nevěřících lidí. Ani se jim ale nedivím, protože samotná víra v Krista také nestačí. Tedy, ne že by nebyla dostačující pro spasení, tedy abychom se dostali k Bohu, ale autentická víra je podle Bible taková, kdy mě to táhne k tomu, abych dělal dobré skutky (viz. Jakubova epištola 2. kapitola). Víra se tedy rovná spasení a skutky. Tím, že věřím v Krista, tak jsem nejen spasen, ale zároveň mám touhu pro Boha něco dělat. Ne, abych si zasloužil spasení, jak si opět mnozí mylně myslí, ale protože já již jsem spasen, zachráněn, a tak z vděčnosti odpovídám na Boží záchranu. 

    Král David se v tom Žalmu také modlí za to, aby mu Bůh nebral svého Ducha, tedy Ducha svatého. Každý věřící člověk je Bohem vyzbrojen, takže mu Bůh dává svého Ducha, který je s ním, který mu zpřítomňuje Krista, a který ho také vede. Takže opět, není to tak, že bych musel dělat dobré skutky, abych se dostal k Bohu, ale já dělám dobré skutky, protože jsem už s Bohem a Jeho Duch svatý mě k tomu také vede. 

    A možná bych se mohl také zastavit u té zmiňované berličky. Když mi nevěřící říkají, že křesťanství je jenom berlička pro chudáky, kteří to nezvládají a kteří mají kupu problémů, tak odpovídám, že křesťanství není berlička, ale pořádná berla! Ano, jako křesťan se můžu o Boha opřít, když přijdou problémy, když onemocním, když někdo zemře, když ztratím práci. To všechno je v křesťanství obsaženo. Ale problém je v tom, že to není základ křesťanství, ale jeho důsledek. Teprve, když mám tu víru, tak se o ní můžu opřít. Pokud žádnou víru nemám, tak se nemám o co opřít. 

    Z vlastní zkušenosti vím, že opírat se o peníze nemá smysl, protože peníze jsou nestálé. Ani opírat se o přátele, protože stačí maličkost a přátelé nejsou. Nepochopte mě špatně. Peníze a přátelé a mnohé další věci, jsou pro nás důležité, ale nemůžeme se na ně 100% spoléhat. Na Boha se člověk může spolehnout. Neznamená to, že bude mít vždy peníze, přátele a kdo ví co ještě, ale můžeme se na něj spolehnout. 

    Navíc, křesťanství není pro slabochy. Ono to tak může vypadat, ale opak je pravdou. Křesťanství totiž není o tom, aby nám bylo dobře. Bible nikde neslibuje, že pokud budeme věřit v Krista, tak budeme mít bezproblémový život. Naopak. Bible jasně mluví o tom, že křesťané musí jít úzkou a trnitou cestou. Ne proto, že by museli dodržovat kupu příkazů a zákazů, ale proto, že křesťanství hlásá, že člověk se právě musí vzdát sám sebe a následovat celý život Krista. To znamená, že já nejednám v životě tak, abych já byl uspokojen. Nemyslím v prvé řadě na sebe, ale na druhé. Stejně jako Kristus položil svůj život na kříži pro mě, tak já se mám vzdát svého života a žít život pro Krista, protože On pro mě udělal to samé. A tento pohled není populární, protože lidé se nechtějí vzdát svých životů. Pro nás lidi je velmi těžké nemyslet na sebe, ale na druhé. Někdo kdysi řekl, že zapřít sám sebe je v životě člověka ta nejtěžší věc, kterou může udělat. A tak se ptám: Je křesťanství pro slabochy a nebo pouze pro odvážné?

    Ano, je smutné, že mnozí, kteří se nazývají křesťany, tak si pořád žijí život pro sebe. Ale díváme se na to ze špatného úhlu pohledu. Nejde přeci o to, jak žijí ti druzí. Před Bohem bude stát každý sám za sebe. Není na mě, abych odsuzoval křesťanství, a tedy i Boha, jen proto, že někteří prostě nežijí křesťansky. Ta správná otázka je: Jak žiju já? Jak je na tom ta moje víra? Je to víra, o kterou se mohu opřít a která tak také produkuje dobré skutky? A nebo jsem jeno vlažný křesťan či atheista, který víru prostě nehrotí? Nejde o druhé, ale jde o nás a o náš vztah s Bohem! Přestaňme ukazovat na druhé, ale ukažme si sami na sebe. 


    Celý náš život je pak cestou vzkřížení. Kristus byl také vzkříšen a v Něm i my jsme duchovně vzkříšeni k novému životu. Život není jenom bodem na přímce, ale je úsečkou, je cestou. Křesťanský život není o tom, že řeknu Bohu, že v Něj věřím, ale že pro Něj také žiji, tedy že celý život jsou touto cestou za Bohem. A na této cestě, jak jsem řekl, nejde o to, co dělají ti druzí, ale co dělám já. Ne proto, abych došel na konec, ale proto, že jednoduše po té cestě jdu, tedy žiji.

    Jak je to s tebou? Jdeš po té cestě, tedy žiješ pro Boha, a nebo si jdeš vlastní cestou, kritizuješ druhé a o Boha ti nejde, nebo dokonce jsi na cestě za Bohem, ale spíše tam tak postáváš?

středa 16. března 2011

Na počátku ...

    Tak jsem na blogu. Po letech přemýšlení a zrání jsem se nakonec rozhodl založit si blog. Nechci, aby sloužil k nějakým nesmyslným rozhovorům, komentářům, ale naopak bych byl rád, aby nějak sloužil. Aby tedy sloužil mě k utřídění myšlenek, ale také vám, abyste mohl nahlédnout do mého života, do mé hlavy, ale především do mého srdce. Chtěl bych se s vámi sdílet o své zážitky, zkušenosti, boje, radosti a starosti, postřehy z četby knih a různá další zamyšlení nad životem. 

    A rád bych na začátek s vámi sdílel něco, co je pro mě nejdůležitější. Chtěl bych vám povědět o tom, jak jsem se stal křesťanem, tedy to, co bylo na počátku, jak jsem se (znovu)narodil. 

    Mému narození předcházelo celých 15 let, než jsem konečně spatřil Světlo světa. Do té doby jsem žil v temnotě a jelikož se jednalo o 15 let, tak jsem byl tak trochu přenošený. Celých patnáct let jsem žil v nevěřící rodině, která neznala Boha a ve které se o Bohu ani nikdy nemluvilo. Nikdy nikdo Boha nezmínil a jediné setkání s církvi bylo ve škole, která pouze ukazovala na historckou instituci, která napáchala mnoho zla. Bůh byl někdo cizí, neznámý a nebo bych spíše mohl říci neexistující. 

    Moje rodiče se rozvedli, když mi byl asi jeden rok, a táta se o mě postupně přestal zajímat úplně. Mamka se znovu vdala, když jsem šel do první třídy a první roky s otčímem byly poměrně dobré. Jeho výchova byla sice místy drsná, ale jsem za ní také vděčný. Kolem asi 4. třídy ale rodiče začali chodit do hospody, začali více pít a jejich život nabíral úplně jiných obrátek. Otčím začal na mamku žárlit a v opilosti jí také mlátil. A já se někdy díval, ale vždy jsem slyšel. 

    V tu dobu jsem se cítil už hodně opuštěný a vystrašený. Když byli na nočních pařbách, tak jsem zůstával doma sám a bál se tmy. Ale nikdo to nevěděl. Neměl jsem, komu bych to řekl. 

    Otčímovo běsnění skončilo, když jsem po osmé třídě šel na německé gymnásium, tedy poté, co se s mamkou rozvedli a nám se ho podařilo dostat z domu. Já se dostal na gympl, ale noční můra pokračovala. Z mamky se stala alkoholička. Alkohol se stal nejdůležitější věcí, takže všechny finance šly do alkoholu, a tak nám odstřihli elektriku, vodu a topení. Nikomu bych tuto zkušenost nepřál, nikomu bych nepřál trávit mrazivé zimy v hladných místostech a nemít ani co k jídlu. 

    V této době se mě ujala moje teta, která se o mě začala starat, já jsem často přespával u ní a u její rodiny, a po čase mě soud přidělil do její pěstounské péče. S mamkou jsem byl sice stále v kontaktu, ale spíše mě to vše stále ničilo, protože jsem viděl, jak si ona ničí život. O mě mi vůbec nešlo, ale bylo mi jí líto.

    Navštěvoval jsem také svojí slepou prababičku, která mě měla velmi rád a která se o mě starala. Hodně mě také naučila. Byly mi velmi blízko a nacházel jsem v ní také oporu. Ale v roce 2004 zemřela. Jeden večer jsem jí byl navštívit v nemocnici a druhý den mi děda volal, že zemřela. A přes kamenné srdce, které jsem si musel vybudovat, aby v těch náročných podmínkách přežil, jsem obměkl a poprvé po letech jsem plakal. Jako malý kluk. Ztratil jsem milovanou osobu. A i když jsem měl tetu, tak jsem se cítil ještě více sám. 

    Ten samý rok mě můj spolužák pozval na letní tábor. Byl nevěřící, ale jeho mamka věřila, a tak celý život jezdil na tábory s církví. Teď za mnou přišel, jestli bych s ním nejel na English Camp, protože nechtěl jet sám. Zprvu jsem se mu vysmál do tváře, protože jsem nechtěl mít nic společného s církví (nic jsem o ní nevěděl, ale měl jsem ze školy vybudované předsudky) a protože jsem neuměl anglicky. Když mi ale bylo řečeno, že příští rok mám začít ve škole povinnou angličtinu, takže mám možnost se na English Campu trochu něco naučit, a když mě ujistili, že mě nikdo nebude tahat na víru, tak jsem řekl, že pojedu, ale budu se držet dál od všech těch křesťanských nesmyslů a blbostí. 

    První den na campu mluvil nějaký muž, který uvěřil v Boha skrze bankovní podvody. Do teď nechápu, o čem to tam vlastně mluvil, protože mi to připadalo úplně mimo, a jenom to posílilo můj názor na křesťany. Třetí večer ale mluvila jedna dívčina, která měla také velmi složitý život, kdy její táta alkoholik zemřel a ona měla četné psychické problémy. Nevím proč, ale nějak mě to její povídání zaujalo, a tak jsem si s ní začal povídat o Bohu a o životě. Mluvil jsem také s jednou američankou, která mi také říkala, proč věří v Boha. Zbytek týdne jsem strávil většinu času tím, že jsem o Bohu přemýšlel. Nevěřil jsem, ale přemýšlel jsem o něm.

    Na konci týdne jsem byl tak zmatený, měl jsem tolik otázek o Bohu a nevěděl jsem, co si o Něm mám myslet. Zašel jsem tedy za americkým kazatelem, který tam byl také, a všechno jsem mu řekl. Čestli jsme si trochu v Bibli a pak mi ukazoval jednu brožurku, která vysvětlovala, proč za mě Ježíš Kristus umřel. Položil jsem mu ale otázku, že nechápu, proč, pokud Bůh existuje, tak proč nás vůbec stvořil. On mi na to odpověděl, že Bůh je láska a že láska hledá vždy nové způsoby, jak se projevit. Ale na otázku zda věřím, jsem řekl, že ne, že o tom musím dál přemýšlet.

    Šel jsem tedy do pokoje a přemýšlel jsem a přemýšlel a přemýšlel, až jsem z toho usnul. Ráno, když jsem se probudil, tak jsem si vzal tu brožurku a znovu jsme si přečetl některé ty verše z Bible a řekl jsem: "Bože, nevím,jestli existuješ, ale já to s Tebou zkusím. Tak jestli jsi, tak se mi ukaž." A potom jsem šel na snídani. Na cestě jsem ale potkat toho kazatele, který se mě zeptal, jestli o tom stále přemýšlím, a já odpověděl, že ne, protože jsem se už modlil. Na jeho nadšení a slzy radosti nikdy nezapomenu. Hned to věděli všichni okolo, a když jsem to řekl svému kamarádovi, který mě vzal na camp sebou, tak mi řekl, že jsem blbec a šel dál.

    Možná si teď říkáte: Něco mi tu nesedí. Neříkal náhodou, že nemluvil anglicky? Jak to, že mluvil s američankou a s američanem. Upřímně řečeno to také nedovedu vysvětlit. Věřím, že to byl dar od Boha, abych se k němu přiblížil, protože se během jednoho týdne stal ze začátečníka pokročilý, a tak jsem mohl mluvit s tím kazatelem. 

    A tak, na konci English Campu, jsem vlastně stanul na počátku. Byl to počátek nového života, nových zápasů, nového růstu a nového poznávání. Je sice pravda, že jsem Bohu na campu řekl ano, ale ta cesta z bříška na svět přeci jen trvala ještě několik týdnů, než mi plně došlo, co pro mě Bůh udělal, ale o tom příště ...

    Moc by měl zajímalo, jaký byl váš počátek? Kdy jste (znovu)narodili vy? A nebo jste se ještě ne(znovu)narodili ... ???