Kus hadru, aneb změna je život

   Nejdříve jsem myslel, že napíšu dvě zamyšlení, ale nakonec jsem se rozhodl, že je spojím dohromady, protože spolu neoddělitelně souvisí. Tedy přinejmenším tak, jak to vidím a prožívám já a lidé kolem mě v poslední době.

   Každopádně, jak jste si asi všichni všimli, tak svět kolem vás se mění. A mění se poměrně dost rychle. Jedna změna následuje další a další a další, takže musíme být neustále ve střehu. (Když to trochu zlehčím, tak je zvláštní si uvědomit, kolikrát jen se za poslední dva, tři roky změnil vzhled Facebooku …)

   Když se ale mění vše kolem nás, tak to zahrnuje také lidi kolem nás. Je přirozené, že lidé se mění. Rostou, dospívají, prochází různými změnami, učí se, pracují atd. Bylo by asi pošetilé očekávat, že se lidé kolem nás nezmění a že zůstanou navěky těmi stejnými lidmi, jako byli na začátku, když jsme je poznali.

   „Změna je život.“ Často to vnímáme pouze jako ironii, kterou někdo pronese, aby se vyrovnal se změnou, která nastala v jeho životě. Ale vezměme to jako fakt. Změna je život. Změna je přirozenou součástí našich životů. Změně se jednoduše nevyhneme. Pokud nemáte změny rádi, máte celkem slušný problém. Pokud ale zase změny přímo vyhledáváte na každém kroku, máte asi také slušný problém. Jako ve všem tak i zde je potřeba hledat nějakou zlatou střední cestu, pokud máte změny ve svých rukou, či způsob, jak se se změnami vyrovnat, pokud to ve vašich rukou neleží.

   Pro někoho je to možná jasná věc, pro někoho je to naopak překvapující, když řeknu, že i vy se měníte. Každý z nás se mění. Jako se mění vše okolo, tak i my sami se měníme. Bohužel je ale často obtížné tu změnu v sobě pozorovat, protože nemáme potřebný odstup. (V jednom předchozím zamyšlení jsem psal, že nemáme čas se ztišit a reflektovat nad naším životem.) Když se ale zeptáte kohokoli z vašich blízkých, jestli jste se nějak změnili, tak vám určitě odpoví že ano (pokud tedy budou upřímní).

   Tento fakt je především potřeba chápat v našich vztazích s druhými lidmi. Dobře si pamatuji ze střední, jak jsme mluvili o socializaci člověka, tedy o zařazení člověka do společnosti. Především jsme si toto období spojovali s obdobím dospívání člověka a s pubertou, kdy hrají vztahy velmi důležitou roli. Problém je ovšem v tom, že socializace je celoživotní proces.

   V každém období našeho života, nezávisle na tom, zda jsme děti, dospívající, dospělí či v důchodu, tak se stále učíme nové věci, stále navazujeme vztahy s lidmi okolo nás a učíme se s nimi jednat. Vyrovnáváme se se změnami v jejich, ale i v našich životech, a tím se neustále učíme. A tomuto procesu se také říká vztah.

   Můj oblíbený židovský filozof a představitel existencionalismu Martin Buber to krásně popsal ve své knize Já a ty. Abych to rychle shrnul, tak Buber říká, že člověk ve svém životě má dva základní vztahy. Vztah Já-Ty a vztah Já-Ono.

1)      Vztah Já-Ono je náš vztah k věcem okolo nás, které popisujeme, pro které máme jasné definice a pojmy, které známe a víme přesně, co od nich můžeme čekat. Tyto věci můžeme používat, využívat, zneužívat, můžeme je přehlížet, odsouvat, zahazovat, hrát si s nimi atd. Jednoduše tvoří pouze část našich životů, přicházejí a odcházejí.

2)      Vztah Já-Ty naproti tomu, je vztah, který se neustále vyvíjí a proměňuje. Nelze jej nějakým způsobem popsat ani uzavřít do nějaké škatulky. Je to vztah, který jednoduše žijeme, který prožíváme celou naší bytostí, do kterého vkládáme celou naší bytost, to, kým jsme. Je to vztah celoživotního poznávání.

   Nyní se dostávám k jádru tohoto zamyšlení. Nezaměňujeme často vztah s lidmi v našem životě, tedy vztahy Já-Ty, za vztahy Já-Ono? Nezacházíme s lidmi v našich životech pouze jako s věcmi, kterém můžeme využívat, používat a využívat k našim potřebám, ale když už je nepotřebujeme, když se příliš změní, když se opotřebují, tak se jich zbavíme a odhodíme je jako kus hadru?

   Toto uvědomění není zrovna příjemné. Sám ale vím, že se mnou lidé takto párkrát zacházeli. Moji blízcí přátelé se na mě svého času vykašlali, protože jsem se hodně změnil a protože jsem nejednal podle jejich představ. Jiní mě jenom využili, aby dosáhli vlastních cílů. Každopádně vím, že mnozí z vás jste byli využiti a zneužiti podobně jako já.

   Teď ale přijde rána pod pás. Sám si totiž uvědomuji, že v mém životě také byli mnozí, které jsem takto využil a zneužil. I když jsem věděl, jak moc to může bolet, protože jsem si tím sám prošel, tak jsem to stejně udělal. Nevím, jestli to máme v sobě jako lidé zabudované, že když s námi někdo zachází špatně, tak my máme tendence toto chování projevovat vůči ostatním. Něco jako střední, kde vyšší ročníky utlačují nižší, nebo jako vojna.

   Nejvíce jsem takto ublížil své bývalé ženě, se kterou jsem se rozvedl. V takovýchto případech se velmi těžce hledá omluva. Uvědomuji si, že asi neexistuje dostatečná omluva či dostatečné odčinění. Vím, že jsem udělal chybu, kterou nelze vzít zpátky. Jediné, co asi mohu udělat je tuto svou chybu přiznat, a doufat v odpuštění, které si nezasloužím. Možná mi neodpustí, protože zranění je přeci jen příliš velké. Každopádně uvědomění si svých chyb, jakkoli je to bolestivé, může vést k tomu, že se budeme snažit se těm samým chybám vyhýbat. Těm, kterým jsme ublížili, to sice už nepomůže, ale může to pomoci dalším lidem, abychom s nimi už tak nezacházeli.

   Vztahy jsou komplikovanou záležitostí, protože jsou něčím živým, co roste a mění se a co nelze uzavřít do nějaké krabičky. Do vztahů s lidmi musíme investovat náš celý život. Nemůžeme pouze přijímat a využívat, ale musíme také dávat, obětovat se a pomáhat. Nikdy nesmíme přestat jeden druhého poznávat a objevovat. A když si uvědomíme, že oni to s námi také nemají jednoduché, pak nás to třeba motivuje, abychom se více zajímali jeden o druhého a nezacházeli jeden se druhým jako s kusem hadru.

   Buber nakonec dochází také k závěru, že podobně je tomu také s Bohem. I s Bohem navazujeme vztah, který roste a vyvíjí se. Navíc, když máme problémy pořádně poznat jednoho člověka, jakože to není vlastně možné, jak si pak můžeme jako lidé myslet, že plně pochopíme Boha? Mnozí Boha odmítají protože ho nechápou. Jiní se s Ním pokouší zacházet jako s nástrojem, který sloužím jim samotným. Ale víra v Boha je především o rozhodnutí vstoupit do vztahu s Ním celou naší bytostí a snaze jej po zbytek našeho života tady na zemi poznávat, dokud se s Ním neuvidíme tváří v tvář.

   Nakonec chci jenom zdůraznit, že neříkám, že když my budeme ve vztazích s lidmi takto jednat, tedy že se do nich ponoříme celou naší bytostí, tak nenastanou žádné komplikace. Pořád jsme jen chybující lidé, ale přinejmenším si budeme moci přiznat chybu a snažit se dál na tom vztahu pracovat. Občas (či často) tedy šlápneme vedle, ale nebude to důvod k ukončení vztahu, ale naopak důvod k rozvíjení vztahu.