Konec světa

   Osobně si myslím, že už bylo napsáno dost fantasmagorických článků o příchodu konce světa 21. 12. 2012. Ale dnešní článek na internetu, že sám papežský astronom ubezpečil katolíky, že se konec světa nebude v nejbližší době konat, byl pro mě poslední kapkou do všech těchto diskuzí.

   Proto bych chtěl předhodit pár námětů k zamyšlení o konci světa a dopředu říkám, že budu psát z pozice křesťana, který čte Bibli.

   1) Konec světa bude …

   Bible říká, že konec světa nastane. Nezmiňuje žádné přesné datum, ale zmiňuje se o konci světa, i když ne v tom smyslu, jak si to mnozí představují. Konec světa má být spíše konečným vítězstvím dobra nad zlem, kdy bude zničen hřích a kdy země bude obnovena do její původní slávy, kterou měla při stvoření (viz. kniha Zjevení 21).

   Konec světa je zároveň spojován s druhým příchodem Ježíše Krista. Bible ujišťuje, že se Ježíš opět vrátí, aby dal vše do původního stavu, takže se jednou provždy skoncuje ze zlem, za které lidi často viní Boha a přitom si neuvědomují, že oni sami jsou těmi, kteří si navzájem ubližují (ať už v malé nebo velké míře). Ježíš, který zvěstoval světu svou lásku, přijde znovu, aby konečně zatočil se zlem a přinesl světu dlouho očekávaný mír a lásku.

   Čili ano! Konec světa bude! Ale ne tak, jak si jej mnozí představují!

   2) Nikdo neví, kdy to nastane …

   Tady se dostávám k tomu bezbožnému prohlášení papežského astronoma. Ujišťovat křesťany, že konec světa se ještě nechystá je bezbožná myšlenka. Tím nechci obhajovat myšlenku, že by snad Mayové měli pravdu. To ne, ale narážím opět na Bibli.

Přišli saduceové a farizeové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: "Večer říkáte: `Bude krásně, je pěkný západ.´ A ráno: `Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.´ Vzhled oblohy umíte posoudit a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel. (Matouš 16,1-4)

   Přijde mi opravdu komické, ale zároveň neuvěřitelně smutné, že vůbec existuje někdo jako papežský astronom. Ano, věřím tomu, že víra a věda si navzájem neodporují, a tak z vědeckých důvodů je to celkem dobrá myšlenka. Ale převádět to do věcí víry mi přijde trochu scestné.

   Ježíš zde mluví o znamení časů, které mají předcházet „konci“ světa, a tato znamení se liší od těch vědeckých. Mluví o znamení proroka Jonáše, který zvěstoval zkázu města Ninive. Jelikož ovšem lidé toho města uvěřili této zvěsti a obrátili se, tak se „konec“ nekonal. Důležité ale je, že toto znamení proroka Jonáše, tato výzva pokání, je světu dána před koncem světa, kdy bude morálka lidí, stejně jako morálka lidí tenkrát v Ninive, naprosto zvrácená.

O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka. (Matouš 24,36-39)

   Jednoduše řečeno, když to nikdo neví, jenom Bůh Otec, pak se musím zeptat, jakým právem si papežský astronom vůbec dovoluje jenom spekulovat o tom, kdy to bude? Natož aby ujišťoval křesťany, že to určitě nebude v nejbližší době!

   Zeptám se vás jednoduše: Nemyslíte si, že dnešní svět je už celkem dost prohnilý lidským hříchem? Když se neustále dějí masakry ve školách, muslimové neustále vraždí bezbožné, lidi národy si přestávají důvěřovat a ze zpráv potom dokonce slyšíme o další možné světové válce,  která by v současné době a se současným vybavením měla katastrofické důsledky pro celý svět.

   Osobně si netroufám nijak prohlašovat, že se blíží konec světa, ale na druhou stranu bych ho ani nevylučoval. Namísto toho, abych po vzoru papežského astronoma lidi uklidňoval, že se nic nežene, tak bych spíše uklidnil, že se nežene nic v Mayském pojetí, ale biblický konec světa se blíží. A když se nad tím zamyslíme, tak den co den jsme konci zas o trochu blíž.

   3) Konec světa se blíží … a co my s tím?

   Jako křesťan věřím, dokonce doufám v to, že konec světa v tom biblickém slova smyslu nastane. Tento svět potřebuje záchranu, potřebuje vysvobození z lidského hříchu, které si sám nemůže nabídnout. Potřebuje, aby Ježíš Kristus přišel znovu.

   Už jsem na tomto blogu párkrát popisovat, o čem že je víra v Boha. Popisoval jsem, že je to vztah. Nejde o dodržování zákonů a předpisů, ale jde o vztah, jehož základem je láska a důvěra, chcete-li víra. Leda v této víře v Boha může být člověk zachráněn.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)

Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (Jan 3,36)

   Nejde tu o žádné „bububu“, musíš věřit, jinak půjdeš do pekla, ale jde tu o výzvu. Víra není něčím, co by z lidí dělalo hlupáky. Víra je o vztahu s Bohem. Ano, v očích mnohých je právě víra bláznovstvím, to už tenkrát říkal apoštol Pavel. Ale víra je také něčím, co nám dává sílu a často i chuť do života plného problémů a bolestí.

   Zároveň, pokud by někdo namítal, jak je nespravedlivé, že člověk, jenom proto, že nevěří, by měl být odsouzen (chcete-li skončit v pekle), pak ale opět říkám: Víra je vztah. Pokud nechcete být s Bohem teď, pokud jej teď odmítáte, proč by vás najednou měl jen tak na konci přijmout. Vždyť byste strávili život věčný ve společnosti Boha, se kterým jste nechtěli být. Tak proč by vás do toho měl nutit?

   A ještě jedna myšlenka. Nechci vytvářet rozhodně žádný tlak, ale chtěl bych, abyste nad tím vším přemýšleli. Přemýšleli jste už o Bohu? Chtěli byste s Ním mít ten vztah, o kterém jsem mluvil? Nebo pořád vyčkáváte? Jak říkám, nechci strašit nebo tlačit. Přeci jen nevíme, kdy ten konec nestane, ale stejně tak nevím, kdy může nastat náš „osobní konec“, tedy smrt. Jak říkám, nechci tlačit, ale osobně bych byl už kvůli vám moc rád, abyste o tom přemýšleli a zkusili se rozhodnout co nejdřív. Později totiž nemusí být čas.

   Nakonec už jenom řeknu: Nacházíme se v předvánočním čase. Říkáme mu advent, což je latinsky „příchod“. Připomínáme si, že Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nás vykoupil a zachránil z moci hříchu. To je Jeho první příchod.

   Zároveň jsem ale psal o Jeho druhém příchodu, adventu. Ten je pro nás stejně důležitý, jako ten první. A já bych byl moc rád, abyste tento předvánoční, a nakonec i vánoční, čas využili k tomu, abyste mohli o těchto věcech popřemýšlet. Možná bych vás i vybídl k tomu, abyste si přečetli v Bibli, v Novém zákoně, o tom, jak to s tím prvním příchodem bylo…

Why do we fall?

   Jakožto mnozí uživatelé sociální sítě Facebook, i já jsem byl včera přinucen přejít na nový profil nazývaný „Timeline“. Tedy, abych byl přesný, Facebook mi tuto změnu ohlásil. Nechci tady ale rozhodně rozebírat, co se mi na novém profilu líbí nebo nelíbí. Tato změna mě pouze přivedla k dalšímu zamyšlení.

   Profil Timeline totiž nabízí nastavení další fotky, na jejímž popředí je pak vaše profilová fotka. Záměrem této fotky „na pozadí“ je především, aby profil uživatelů na první pohled řekl něco o jeho uživateli. Přišlo mi tedy zbytečné dávat si tam nějaké další fotky sebe, míst, která jsem navštívil, nebo kohokoli jiného. Spíše jsem se rozhodl pro citát.

   Na začátek jsem si vybral citát z filmu „The Dark Knight“, který mě poslední dobou tak trochu provází:

Why do we fall?

So we might learn to pick ourselves up

(Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout)

Ve filmu jde o scénu, kdy mluví starý, moudrý Alfréd k Bruci Waynovi (Batman), a tak se ho snaží povzbudit, aby se nevzdával.

   Znám příběhy lidí, kteří spadli a zůstali ležet. Už se ani nesnažili zvednout, a to ani když jim svět okolo, přátelé, rodina, ale i cizí lidé, nabízel pomocnou ruku. Prostě to vzdali a hodili ručník do ringu.

   Na druhou stranu ale znám i lidi, kteří se s malou nebo žádnou pomocí zapřeli a vstali, aby šli dál a aby nezůstali ležet v bahně tohoto světa, podrazů druhých nebo vlastních chyb. Člověk si opravdu často potřebuje šáhnout na dno, aby si uvědomil, co se to vlastně děje, ale důležité je tam nezůstat, vstát a bojovat. Bojovat se světem, bojovat s druhými a bojovat se sebou samým.

   Nedávno jsem se díval opět na filmovou sérii Rocky. V šestém filmu „Rocky Balboa“ dává Rocky svému synovi lekci poté, co ho syn obviní za všechno špatné, co se mu v životě stalo:

The world ain’t all sunshine and rainbows.

It’s a very mean and nasty place, and it don’t care how tough you are…

It will beat you to you knees and leave you there permanently if you let it.

You, me or nobody is gonna hit as hard as life.

But it ain’t about how hard you hit.

It’s about how hard you can get hit and keep moving forward.

How much you can take and keep moving forward.

That’s how winning is done!

(Svět není žádný růžový místo.

Je to podlý a špinavý místo, kerý nezajímá, jak seš drsnej…

Prostě tě srazí na kolena a nechá tě tam navěky, pokud mu to dovolíš.

Ani ty, ani já, prostě nikdo neudeří tak tvrdě jako život.

Ale není to o tom, jak tvrdě udeříš.

Je to o tom, jak tvrdě můžeš dostat a přitom jít dál.

Kolik ran sneseš a stále půjdeš dál.

Takhle se vyhrává!)

   Kruté na tom je, že občas to můžeme být my sami, kdy se vlastními chybami srazíme k zemi. Vlastními chybami ztratíme svou tvář. V takovýchto chvílích se těžce zvedá. Těžce se i přijímá nějaká pomoc, protože má člověk pocit, že si to všechno musí sežrat sám. Přeci se říká: Jak si kdo ustele, tak si i lehne.

   Člověk ale musí spolknout svou pýchu a uvědomit si, že někdy tu pomocnou ruku potřebuje. Batman měl Alfréda, Rocky měl svou rodinu, trenéra a přátelé. Člověk se sice musí rozhodnout sám, jestli chce vstát a dál bojovat, ale sám na to není. Není to lehké, postavit se zpět na nohy poté, co jsme spadli, ale možná proto padáme. Abychom se naučili se zase postavit. Abychom se naučili bojovat. A často také proto, abychom se poučili.

   Osobně jsem si právě prošel obdobím, kdy jsem se válel po zemi poté, co jsem spadl. Musím přiznat, že vstávání je opravdu obtížné, ale s přáteli a s lidmi, kteří při mně stojí, se mi pomalu daří zase vstávat. Každopádně věřím, že je to hlavně díky Bohu, který při mně stál, i když já jsem se vzdaloval. Věřím a jsem pevně přesvědčen, že On je tím, kdo mi pomáhá a kdo mě podpírá nejvíce, i když jsem zhřešil proti Němu.

   Rány zůstanou. Ale to je dobře. Zůstanou jako výstraha a připomínka toho, jaké to je být na dně, ale také, že je tu vždy naděje …

Kus hadru, aneb změna je život

   Nejdříve jsem myslel, že napíšu dvě zamyšlení, ale nakonec jsem se rozhodl, že je spojím dohromady, protože spolu neoddělitelně souvisí. Tedy přinejmenším tak, jak to vidím a prožívám já a lidé kolem mě v poslední době.

   Každopádně, jak jste si asi všichni všimli, tak svět kolem vás se mění. A mění se poměrně dost rychle. Jedna změna následuje další a další a další, takže musíme být neustále ve střehu. (Když to trochu zlehčím, tak je zvláštní si uvědomit, kolikrát jen se za poslední dva, tři roky změnil vzhled Facebooku …)

   Když se ale mění vše kolem nás, tak to zahrnuje také lidi kolem nás. Je přirozené, že lidé se mění. Rostou, dospívají, prochází různými změnami, učí se, pracují atd. Bylo by asi pošetilé očekávat, že se lidé kolem nás nezmění a že zůstanou navěky těmi stejnými lidmi, jako byli na začátku, když jsme je poznali.

   „Změna je život.“ Často to vnímáme pouze jako ironii, kterou někdo pronese, aby se vyrovnal se změnou, která nastala v jeho životě. Ale vezměme to jako fakt. Změna je život. Změna je přirozenou součástí našich životů. Změně se jednoduše nevyhneme. Pokud nemáte změny rádi, máte celkem slušný problém. Pokud ale zase změny přímo vyhledáváte na každém kroku, máte asi také slušný problém. Jako ve všem tak i zde je potřeba hledat nějakou zlatou střední cestu, pokud máte změny ve svých rukou, či způsob, jak se se změnami vyrovnat, pokud to ve vašich rukou neleží.

   Pro někoho je to možná jasná věc, pro někoho je to naopak překvapující, když řeknu, že i vy se měníte. Každý z nás se mění. Jako se mění vše okolo, tak i my sami se měníme. Bohužel je ale často obtížné tu změnu v sobě pozorovat, protože nemáme potřebný odstup. (V jednom předchozím zamyšlení jsem psal, že nemáme čas se ztišit a reflektovat nad naším životem.) Když se ale zeptáte kohokoli z vašich blízkých, jestli jste se nějak změnili, tak vám určitě odpoví že ano (pokud tedy budou upřímní).

   Tento fakt je především potřeba chápat v našich vztazích s druhými lidmi. Dobře si pamatuji ze střední, jak jsme mluvili o socializaci člověka, tedy o zařazení člověka do společnosti. Především jsme si toto období spojovali s obdobím dospívání člověka a s pubertou, kdy hrají vztahy velmi důležitou roli. Problém je ovšem v tom, že socializace je celoživotní proces.

   V každém období našeho života, nezávisle na tom, zda jsme děti, dospívající, dospělí či v důchodu, tak se stále učíme nové věci, stále navazujeme vztahy s lidmi okolo nás a učíme se s nimi jednat. Vyrovnáváme se se změnami v jejich, ale i v našich životech, a tím se neustále učíme. A tomuto procesu se také říká vztah.

   Můj oblíbený židovský filozof a představitel existencionalismu Martin Buber to krásně popsal ve své knize Já a ty. Abych to rychle shrnul, tak Buber říká, že člověk ve svém životě má dva základní vztahy. Vztah Já-Ty a vztah Já-Ono.

1)      Vztah Já-Ono je náš vztah k věcem okolo nás, které popisujeme, pro které máme jasné definice a pojmy, které známe a víme přesně, co od nich můžeme čekat. Tyto věci můžeme používat, využívat, zneužívat, můžeme je přehlížet, odsouvat, zahazovat, hrát si s nimi atd. Jednoduše tvoří pouze část našich životů, přicházejí a odcházejí.

2)      Vztah Já-Ty naproti tomu, je vztah, který se neustále vyvíjí a proměňuje. Nelze jej nějakým způsobem popsat ani uzavřít do nějaké škatulky. Je to vztah, který jednoduše žijeme, který prožíváme celou naší bytostí, do kterého vkládáme celou naší bytost, to, kým jsme. Je to vztah celoživotního poznávání.

   Nyní se dostávám k jádru tohoto zamyšlení. Nezaměňujeme často vztah s lidmi v našem životě, tedy vztahy Já-Ty, za vztahy Já-Ono? Nezacházíme s lidmi v našich životech pouze jako s věcmi, kterém můžeme využívat, používat a využívat k našim potřebám, ale když už je nepotřebujeme, když se příliš změní, když se opotřebují, tak se jich zbavíme a odhodíme je jako kus hadru?

   Toto uvědomění není zrovna příjemné. Sám ale vím, že se mnou lidé takto párkrát zacházeli. Moji blízcí přátelé se na mě svého času vykašlali, protože jsem se hodně změnil a protože jsem nejednal podle jejich představ. Jiní mě jenom využili, aby dosáhli vlastních cílů. Každopádně vím, že mnozí z vás jste byli využiti a zneužiti podobně jako já.

   Teď ale přijde rána pod pás. Sám si totiž uvědomuji, že v mém životě také byli mnozí, které jsem takto využil a zneužil. I když jsem věděl, jak moc to může bolet, protože jsem si tím sám prošel, tak jsem to stejně udělal. Nevím, jestli to máme v sobě jako lidé zabudované, že když s námi někdo zachází špatně, tak my máme tendence toto chování projevovat vůči ostatním. Něco jako střední, kde vyšší ročníky utlačují nižší, nebo jako vojna.

   Nejvíce jsem takto ublížil své bývalé ženě, se kterou jsem se rozvedl. V takovýchto případech se velmi těžce hledá omluva. Uvědomuji si, že asi neexistuje dostatečná omluva či dostatečné odčinění. Vím, že jsem udělal chybu, kterou nelze vzít zpátky. Jediné, co asi mohu udělat je tuto svou chybu přiznat, a doufat v odpuštění, které si nezasloužím. Možná mi neodpustí, protože zranění je přeci jen příliš velké. Každopádně uvědomění si svých chyb, jakkoli je to bolestivé, může vést k tomu, že se budeme snažit se těm samým chybám vyhýbat. Těm, kterým jsme ublížili, to sice už nepomůže, ale může to pomoci dalším lidem, abychom s nimi už tak nezacházeli.

   Vztahy jsou komplikovanou záležitostí, protože jsou něčím živým, co roste a mění se a co nelze uzavřít do nějaké krabičky. Do vztahů s lidmi musíme investovat náš celý život. Nemůžeme pouze přijímat a využívat, ale musíme také dávat, obětovat se a pomáhat. Nikdy nesmíme přestat jeden druhého poznávat a objevovat. A když si uvědomíme, že oni to s námi také nemají jednoduché, pak nás to třeba motivuje, abychom se více zajímali jeden o druhého a nezacházeli jeden se druhým jako s kusem hadru.

   Buber nakonec dochází také k závěru, že podobně je tomu také s Bohem. I s Bohem navazujeme vztah, který roste a vyvíjí se. Navíc, když máme problémy pořádně poznat jednoho člověka, jakože to není vlastně možné, jak si pak můžeme jako lidé myslet, že plně pochopíme Boha? Mnozí Boha odmítají protože ho nechápou. Jiní se s Ním pokouší zacházet jako s nástrojem, který sloužím jim samotným. Ale víra v Boha je především o rozhodnutí vstoupit do vztahu s Ním celou naší bytostí a snaze jej po zbytek našeho života tady na zemi poznávat, dokud se s Ním neuvidíme tváří v tvář.

   Nakonec chci jenom zdůraznit, že neříkám, že když my budeme ve vztazích s lidmi takto jednat, tedy že se do nich ponoříme celou naší bytostí, tak nenastanou žádné komplikace. Pořád jsme jen chybující lidé, ale přinejmenším si budeme moci přiznat chybu a snažit se dál na tom vztahu pracovat. Občas (či často) tedy šlápneme vedle, ale nebude to důvod k ukončení vztahu, ale naopak důvod k rozvíjení vztahu.

Opět na blogu

   Vy z vás, kteří na můj blog chodíte pravidelně, jste si asi všimli, že jsem se teď na dost dlouhou dobu odmlčel. Dnes jsem na svůj blog opět zavítal a k mému překvapení jsem zjistil, že jsem někdo stále chodí a čte si moje příspěvky.

   Měl bych ale vysvětlit důvod svého odmlčení. Nebylo to z důvodu, že by mi došly nápady, o čem psát, ale spíše jsem se k tomu necítil už povolán. Vlastně asi teď se k tomu necítím povolán, ale přesto mi hlavou běhají další a další myšlenky, jak tak přemýšlím o různých tématech, a tak bych se s vámi chtěl stále o to vše podělit.

   Tím hlavním důvodem, proč jsem se odmlčel, byl můj rozvod. Jsem křesťanem už téměř osm let a mé manželství ztroskotalo po roce a půl, což pro mě byl děsný šok, hlavně proto, že jsem to byl já, kdo se rozhodl to vše ukončit. Bylo by asi pošetilé snažit se svůj krok nějak obhajovat a vše vysvětlovat. Samozřejmě, že jsem k tomu měl svoje důvody, ale to nic nemění na tom, že jsem selhal jako křesťanský vedoucí, a vůbec jako křesťan.

   Přesto všechno bych rád pokračoval v psaní tohoto blogu, a to hned z několika důvodů:

   1) Jsem jenom chybující člověk. Všichni děláme nějaké chyby. Někdy větší, někdy menší. Nikdy jsem tento blog nepsal, abych lidem nějak radil, jak mají žít život, ale spíše jsem chtěl, aby se společně se mnou zamýšleli na životem a nad různými otázkami, které do našich životů vstupují. ... Na tomto místě mohu snad už jenom vybídnout opět k tomu, že budu rád za každý příspěvek do diskuze, za otázky, názory či hodnocení. Tento blog má vybízet k zamyšlení a já bych rád slyšet také vaše názory, pokud vás dané téma nějak osloví.

   2) Jsem přemýšlivý člověk. Rád o věcech přemýšlím ze všech možných stran a úhlů, rád o věcech diskutuji a rád se sdílím s druhými. Názory, které zde předkládám, jsou věci, ke kterým jsem zatím ve svém životě došel. Rád se o to podělím s druhými a budu vděčný za to, když se druzí podělí se mnou.

   3) Především pro ty, kteří si pokládají otázku, zda jsem to vzdal s Bohem a s církví: NEVZDAL JSEM TO. Nevzdal jsem to, protože věřím, že Bůh to nevzdal se mnou. Ano, stále si nyní ještě musím s Bohem nějaké věci ujasnit, ale věřím a mohu to i vidět, že Bůh v mém životě stále jedná a učí mě nový a novým věcem.

Říkáme-li, že jsme bez hříchu,

klameme sami sebe a pravda v nás není.

(1. Janova 1,8)

   Chtěl bych vám, kteří sem stále pravidelně chodíte, poděkovat za vytrvalost a zároveň za trpělivost se mnou. V životě se máme stále co učit, a když se přestaneme učit, když přestaneme přemýšlet, tak začneme akorát zakrňovat. Já vím, že se mám ještě hodně co učit. Nejsem žádný expert, ale chci o věcech dál přemýšlet a dál se učit nové a nové věci. Snad bude tento blog nadále nástrojem, kdy se budeme moci navzájem nějak obohacovat.