Ztišení v neutišitelném světě

   Nad dnešním tématem se zamýšlím již nějakou dobu. Když totiž pozoruji svět kolem sebe, tak se nepřestávám divit, jak to vše můžeme stíhat. Chci tím říci, že když se podíváme kolem sebe a na chvíli se zastavíme, tak uvidíme shon a uslyšíme jenom hluk.

   Je to prostě fakt, že žijeme v extrémně rychlé a uspěchané době. Každý se za něčím někam hodí, každý je ve spěchu, ve stresu, v napětí. Je to smutné, ale připadá mi také, že dnešní doba nás nutí žít ve strachu, kdy se bojíme zastavit se, abychom náhodou něco nepropásli. Jedná se o rychlou dobu, kdy platí, že „čas jsou peníze“. Když se zastavíte, tak ztratíte peníze, ztratíte nárok na postup v práci, možná ztratíte samotnou práci, a ve škole se pak už jen stěží chytáte.

   Dnešní doba je navíc okořeněna něčím, co v dobách předchozích nebylo tak běžné. Se vším tím shonem přichází také rychlost informací, kdy se člověk stává přesycený. Denně se dozvídá tolik nových věcí, ať už v televizi, na internetu nebo jen posloucháním rádia. A toto vše, sečteno podtrženo, vede k tomu, že žijeme v hlučné době.

   Možná si to už ani neuvědomujeme, ale zkuste se právě teď na chvíli zastavit a přemýšlet o tom, co slyšíte.

   Ve městě neustále slyšíme zvuk projíždějících aut, lidé kolem si povídají, v supermarketech a v hospodách hraje neustále hudba. Když sedíte doma, tak opět můžete slyšet hluk aut z venku, slyšíte, jak vám hučí počítač, možná máte puštěnou televizi nebo rádio, každopádně jsou kolem vás neustále nějaké hluky, které si možná už ani neuvědomujete, nevnímáte je, ale jsou tam.

   Možná se vám to zdá jako banalita, ale zkuste se nad tím zamyslet, jak nepřirozené je nám lidem ticho. Znám mnohé přátele, kteří mi říkají, je se nemůžou učit jinak než s puštěným rádiem, televizí nebo že ani nemůžou usnout bez rádia. Ticho se nám stalo něčím neznámým, troufám si říci abnormálním.

   Ticho se nám stalo tak neznámým, že jsme se ho začali bát a utíkáme před ním, protože lidé se přirozeně bojí toho, co neznají. Představa, že bychom měli být sami a ještě potichu nás často přímo děsí, ale proč?

   Někdo kdysi prohlásil, že „ztišení je formou intimity“. Čím déle se s někým známe, tím menší problémy nám dělá být potichu. Slova už pak nejsou potřeba. Závažnější je ovšem to, že lidé se ztišení a samoty bojí proto, že se v tom tichu setkávají sami se sebou, s jejich skutečným já, kde se snažili pohřbít nějaké věci z minulosti, které se snažili skrýt, nebo si právě uvědomují, jací ve skutečnosti jsou.

   Mnozí lidé v dnešní době, a téměř se obávám, jestli ne většina, ztratili schopnost se ztišit a jsou tak ponořeni pouze do onoho neutichajícího hluku a shonu jejich životů, kdy ovšem již nejsou schopni reflektovat, přemýšlet o tom, co se v jejich životech děje, a tak se pouze nechávají unášet okolnostmi, které do jejich životů přicházejí.

   Je také možné, že si myslíte, že to tolik neovlivňuje váš život jako takový, ale zkuste se zamyslet ještě nad něčím jiným. Nemáte někdy pocit, že vám lidi nerozumí, že vás neposlouchají a že se tedy o vás nezajímají? Nemáte pocit, že si někdy s lidmi nerozumíte?

   Ono totiž ztišení je základní složkou lidské komunikace. Když použiji jen trochu teorie, tak vidíme, že ke komunikaci potřebujeme minimálně dvě osoby, přičemž se každá komunikace skládá ze tří základních prvků: Mluvení, naslouchání a chvíle ticha. Komunikace není moc dobře možná, když dva lidi mluví zároveň, protože se prostě nedorozumí. Proto je v komunikaci potřebná chvíle ticha, kdy já umlknu, abych se připravil k naslouchání toho, co pro mě má ten druhý. Pokud oba nejsou ochotní se ztišit a naslouchat tomu druhému, a myslím opravdu naslouchat tomu, co říká, ne ho jenom poslouchat jak vydává nějaké zvuky, ale přitom být myšlenkami jinde, pak se ti dva nedorozumí.

   Není právě toto jádro toho, proč si lidé nerozumí? Že ztratili schopnost se ztišit a naslouchat druhému? Důvod, proč hádky končí tak špatně, proč se lidé neumí dorozumět, proč v konečném důsledku se rozpadají různé přátelské vztahy a manželství? Neříkám, že naše neschopnost neztišit se může za všechny tyto věci, protože tam určitě hrají roli i jiné věci, ale není právě tato neschopnost jednou z příčin?

   Bonhoeffer píše o určité rovnováze v životě člověka, když říká, že někteří hledají společenství, protože se bojí být sami, a někteří vyhledávají samotu, protože neumí žít ve společenství. Ten, kdo neumí žít ve společenství, by neměl být sám, a ten, kdo neumí být sám, by neměl být ve společenství. Kdo chce společenství bez samoty, směřuje do bodu prázdnosti slov a pocitů, a kdo hledá samotu bez společenství, zemře v prázdnotě, sebezbožňování a úzkosti.

   Tajemství je v tom, že jsme byli stvořeni jako jedinci, ale uprostřed společenství. Neměli bychom ale ztratit naší identitu tak, že se ztratíme ve společenství, ale také bychom neměli ztratit spojení se společností tak, že bychom se izolovali. Tomáš Kempenský napsal, že jedině ten, kdo rád žije sám, dokáže žít bezpečně ve společnosti. Ten, kdo dokáže mlčet, mluví bezpečně.

   Apoštol Jakub napsal ve svojí epištole:

„Pamatujte si, moji milovaní bratří:

každý člověk ať je rychlý k naslouchání,

ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“

(List Jakubův 1,19)

Když jsme totiž v tichosti, tak se zároveň učíme, jakou hodnotu má slovo, tedy když mluvíme. Když se umíme ztišit a když se naučíme milovat ticho, pak budeme také více vážit našich slov ve společnosti. Slova mají totiž velikou moc, ale jak se je máme naučit vážit, když ani nevím, jaké to je bez nich?

   A v konečném důsledku, když to ještě převede do duchovní roviny, jak chceme poznat Boha, Jeho vůli, nebo jak chceme Bohu naslouchat, když Mu ani nedáme prostor, aby k nám promluvil? Mnozí křesťané nemají zkušenost s tím, že by k nim Bůh promluvil, ale když poslouchám jejich modlitby a podívám se na jejich život, tak se tak trochu nedivím. Modlí se, ale ve spěchu, žijí, ale nenaslouchají, protože nemají čas.

   Když mluvím na druhou stranu s lidmi mimo církev, s lidmi, kteří Boha neznají, tak se setkávám s notnou dávkou argumentů, proč Bůh neexistuje a proč v něho lidé nevěří, ale když se zeptám, jestli někdy četli Bibli, protože věřím, že Bůh k nám mluví také v Bibli, v Jeho Slovu, tak mi odpoví že ne. Často ani nejsou ochotní se zastavit a naslouchat, natož si Bibli přečíst. A tak i výzva Bible přichází vniveč:

„Ztiš se a poznej, že jsem Bůh.“ (Žalm 46,10)

   Možná zkusím přidat jen jednu výzvu nakonec: Zkuste si najít čas, kdy byste mohli být třeba tři hodiny o samotě a potichu. Zkuste přemýšlet o tom, co se v poslední době událo ve vašem životě, ve vašich vztazích. Zkuste přemýšlet i o Bohu. A jsem pak zvědavý na vaše zkušenosti…

O lásce ...

   Dnes jsem shlédl na Facebook jedno video, které zachycovalo šťastné momenty, kdy se znovu-shledali američtí vojáci se svými rodinami po té, co se vrátili z války. Nebudu zapírat, že to video na mě udělalo dojem a že se mi vhrly slzy do očí. Vidět a pozorovat ty rozjasněné tváře dětí, matek a manželek bylo opravdu dojemné.

   Zároveň mi kamarádka připomněla, že za těmito šťastnými chvílemi se skrývají také chvíle nepředstavitelného zármutku, když rodině padlého vojáka přijde ten osudný dopis, že jejich dítě či otec zemřel.

 

   To mě přimělo, abych si sednul a na chvíli o tom všem uvažoval. Ve svém životě jsem to zatím zažil pouze jednou, tedy že by mi někdo velmi blízký umřel, když jsem na to navíc ještě ani nebyl připraven. Pamatuji si pocit beznaděje a zoufalství, ale především osamělosti, protože jsem tenkrát neměl, za kým jím.

   Když ale přemýšlím o tom videu, tak mě k tomu napadá, že se jedná pouze o další důkaz toho, co světu skutečně chybí. Není to nenávist, války, hádky a zničená přátelství. Světu, a koneckonců nám všem, chybí láska, přátelství a dobré vztahy.

   Zkuste se nad tím trochu zamyslet. Vyhledává snad někdo z vás konflikty a hádky s druhými lidmi, především když jde o naše blízké, o lidi, které máme rádi? Těší se snad někdo z vás na období války, kdy člověk žije ve velké nejistotě z toho, co bude zítra? Přicházíme snad rádi o naše přátele? Radujeme se z toho, když nám dívka/kluk dá košem, když se rozpadá manželství?

   To video sice neukazuje na druhou stránku skutečnosti, na smrt mnohých vojáků, ale ukazuje radost nad návratem milovaných, že jsou konečně opět spolu. Neukazuje na to, z čeho jsme smutní, ale poodhaluje, z čeho se radujeme, po čem toužíme.

   Netoužíme po vztahu, který může kdykoli skončit, ale po vztahu, který vytrvá. Netoužíme po povrchní lásce, kdy stačí jedna chyba na straně druhého a je konec, ale po lásce, která je schopná chyby odpustit. Netoužíme po smrti těch, které milujeme, ale aby s námi zůstali navždy, aby nikdy neodešli.

   Toužíme po něčem, co vytrvá. Přiznejme si to. Když si kupujeme jakoukoli věc, boty, počítač, auto, tak si je nekupujeme s tím, že se nám po týdnu vše rozbije a budeme si vše kupovat znovu. Je to paradox, ale po tom toužíme i ve vztazích. Chceme, aby trvaly věčně, aby vydržely. A není divu! I Bible říká:

„On [Bůh] všechno učinil krásně a v pravý čas, 

lidem dal do srdce i touhu po věčnosti.“ 

(Kazatel 3,11a)

   Je ale pravda, že zkušenosti z nás udělaly pesimisty, kdy už ani neočekáváme, že by nějaký vztah mohl vydržet. Ano, přejeme si to, ale nedoufáme v to, nevěříme tomu, že by to tak mohlo dopadnout. Možná, že do vztahů vlastně už vstupujeme s předem připraveným postojem, že jej budeme muset jednou vyměnit, ať se nám to bude líbit nebo ne. Ale když už k tomu dojde, tak se nám to nelíbí.

   Chybí nám láska, která by vytrvala. Toužíme po ní a sem tam se v našich životech objeví záblesk takové lásky. Ale ten, jako by rychle pospíchal dál, se opět vytratí. Kéž bychom ale narazili na lásku, jak jí popisoval apoštol Pavel:

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 

Láska nikdy nezanikne.“ 

(1. Korintským 13,4-8a)

   Rozhodně si netroufám říci, že bych takovouto lásku měl. Rozhodně ne. Ale troufám si říci, že jsem jí našel a že znám někoho, kdo mě takto miluje. Čistě, trpělivě, věčně. Bůh. A věřím, že jedině díky Jeho lásce se my a celý svět můžeme naučit, jak takto milovat druhé.

„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ 

(1. Janova 4,19)

   Jak říkám, nemyslím, že bych takové lásky dosáhl, ale učím se. Bůh mě učí. Přátelé mě učí. Moje žena mě učí. Krutá pravda je, že se nenaučíme milovat od někoho, kdo nás nenávidí, ale pouze od toho, kdo nás miluje. Proto také věřím, že jedině Bůh nás může naučit milovat, mít lásku pro druhé, tak, aby to vytrvalo a aby to vytrvalo věčně.

   Ve světě jsme se naučili nenávidět a nedůvěřovat. Není ale na čase, abychom se konečně naučili milovat?