Bible: Připomínání a zapomínání

   Když jsem si dnes po dlouhé době opět otevřel stránku se svým blogem, trochu mě zarazilo, že už tomu bude skoro dva roky, co jsem napsal svůj poslední příspěvek. Důvodem není, že bych přestal o věcech přemýšlet, ale spíše pro mě bylo složité věci dávat do slov tak, abych se odvážil je nějakým způsobem veřejně prezentovat.
   Ano, a samozřejmě zde hraje roli i můj hřích (rozvod), se kterým jsem se dlouhou dobu vypořádával a který přeci jen má stále dopady na můj život, takže pořád hledám svou současnou roli. Každopádně jedním z důsledků, který mě dnes i vyprovokoval k napsání tohoto zamyšlení, je skutečnost, že mám problémy číst si nějak pravidelně Bibli…

   Důvodů k tomu by se asi našlo více. Možná můj hřích mě přesvědčuje, že stále nejsem hoden ji číst. Možná zde hraje roli i to, že jsem theolog, a jakožto theolog Bibli znám a spíše s ní pracuji než studuji. Možná je problém i v tom, že nemám tolik času kvůli práci, škole, koníčkům atd. Možná…

  A nebo to jsou všechno jenom moje výmluvy k jednoduché skutečnosti, že momentálně prostě nečtu Bibli.

   …někdy se dokonce přistihnu, jak žárlím na svou manželku, která je křesťankou kratší dobu než já, jak si čte Bibli, a já se cítím … zahanben … zklamán sám se sebou … oddálen od Boha … prostě se stále vyrovnávám se svým selháním a skoro se nesnáším, když vidím, jak žárlím (naprosto nesmyslně), když si moje žena čte …

   Proč tohle všechno píši? Potřebuji se nejdříve vyzpovídat a udělat si v hlavě jasno předtím, než se přesunu k tomu, co jsem chtěl napsat…

   Když jsem si dnes četl jednu knížku, narazil jsem na Ježíšova slova, která zaznamenal evangelista Jan:

Ale Přímluvce, Duch svatý,
kterého pošle Otec ve jménu mém,
ten vás naučí všemu a připomene vám všecko,
co jsem vám řekl.
(Jan 14,26)

   Při pohledu zpět vidím, jak Bůh ke mně několikrát promlouval, a to nejenom skrze Bibli. Zároveň ale Bible byla vždy dobrým měřítkem toho, co je od Boha a co už od Boha není. V jednom ze svých prvních kázání, které jsem měl před lety, jsem Bibli připodobňoval k návodu pro život, a s tímto připodobněním pořád souhlasím. Nicméně dodávám, že je potřeba mít na mysli, že k životu je potřeba Bůh, od kterého se vlastně náš život odvíjí, takže pokud budeme následovat pouze nějaká morální poučení Bible, ale vynecháme z toho Boha, pak to nebude návod pro život, ale prostě jenom další bezduchý materiál, který možná změní náš život na povrchu (povrchně), ale ne do hloubky (niterně).

   Ježíšova slova byla směřována Jeho učedníkům, tedy lidem, které On sám vyučoval. Jako učitel mi tato slova vyvolávají úsměv na tváři, protože už Ježíš si moc dobře uvědomoval, že jeho žáci většinu věcí zapomenou. A později v Bibli opravdu čteme několik případů, že učedníkům něco došlo až dlouho poté, co byl Ježíš už pryč, když jim to v nějaký daný moment Duch svatý připomenul.

   V češtině máme přísloví: Co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš. Stává se to podle mě všem lidem, kteří se jednou něco naučí, ale pak to zapomenou a vzpomenou si až ve chvíli, kdy je to potřeba. Ale je pravda, že Ježíš tuto zkušenost posouvá ještě na vyšší úroveň, kdy v tomto rozpomínání hraje roli sám Duch svatý.

   Každopádně mám za to, že aby mi Duch svatý mohl připomenout, co mi Ježíš říkal, tak potřebuji vědět, co mi to vlastně říkal. A zde přichází na scénu opět Bible. Bible sloužila po celá staletí, by i tisíciletí, jako právě připomínka nebo obecně jako učení od Boha. A proto, aby mě mohl Duch svatý nějakým vhodným způsobem směrovat a vést k dospělosti, tak se potřebuji Bibli učit (nemyslím přímo nazpaměť, ale to také není k zahození J).

   Poslední dobou často přemýšlím na tím, jak lidé v historii zapomínali na Boží naučení. A Bůh často připomínal potřebu mít Jeho slova v srdci, tedy je znát:

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha,
celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.
Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat,
když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.
Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
(Deuteronomium 6,4-9)

   A králům bylo určeno:

Když dosedne na svůj královský trůn, dá si napsat do knihy opis tohoto zákona,  lévijskými kněžími. Bude  mít u sebe a bude v něm číst po všechny dny svého života, aby se učil bát Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržoval všechna slova tohoto zákona a tato nařízení; aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry a neuchyloval se od příkazu napravo ani nalevo; aby byl dlouho živ ve svém království uprostřed Izraele on i jeho synové.
(Deuteronomium 17,18-20)

   Jako lidé často zapomínáme. To je jistě pravda. A když se podívám na svět kolem sebe, ba i na sebe samého, tak si často říkám, kam se vytratila láska k Bohu a k druhým lidem, a proč jsme všichni takoví egoisti, kterým jde jen o sebe samé.

   A nebo ještě extrémněji řečeno: Nezapomínáme často kvůli vlastnímu egu, vlastním touhám a obecně kvůli nám samotným naschvál? Není to pro nás někdy příhodné zapomenout? Nebo potlačit vzpomínku?

   Minimálně v mém případě vím, že tomu tak je. Bylo tomu i v období rozvodu, kdy jsem si šel za svým a umlčel jsem Boží slovo, takže si teď a po celý život ponesu nějaké následky. Ale není to jen v těchto velkých věcech. Mnohokrát dáváme přednost sami sobě a ti z nás, kteří ještě ten pocit, že je na tom něco špatně, úplně neotupili, tak si pak musí sníst, co si navařili, a vypořádávat se někdy i s pocitem odporu k sobě samotným.

   Abych nevyzněl ale úplně negativisticky, tak Bůh nám neustále dává nabídku se rozhodnout jinak. Dává nám vždy ještě další šanci. Bez ohledu na to, kolik šancí jsme již promarnili. Je pravda, že Bůh trestá (i když často se zvládneme vytrestat sami), ale Bůh se i slitovává, protože nás přezevšechny naše chyby miluje. Trest je vždy zamýšlen k nápravě a k uvědomění.

   …dost povídání …jdu si číst … J