Nějakou dobu jsem teď nic nenapsal, protože jsem psát nemohl. Jsem si téměř jist, že jste takový stav už zažili. Je to období, kdy si řešíte své vnitřní problémy, které nechcete vynášet na povrch, dokud si je trochu neujasníte. A dokud si je neujasníte, tak si připadáte, že nemáte lidem kolem co říct. Nejde to, dokud si to nevyřešíte. Pointou je, že jsem si jedním takovým obdobím právě procházel, a je možné, že jsou v mém životě ještě nějaké dozvuky, které musím dořešit.
Co jsem si ale uvědomil a o co bych se s vámi chtěl dnes podělit je, že jsem si uvědomil, do jaké míry se jako lidé často uchylujeme k velmi povrchním závěrům o věcech a o druhých lidech. Mnohdy se tváříme jako odborníci, rádi řešíme různé věci, kterým často ani nerozumíme, ale neuvědomujeme si to, protože zůstáváme pouze na povrchu.
Už jsem zde zmiňoval politiku. Tolik lidí se rádo baví a hádá o politické situaci, aniž by o tom cokoli věděli. Článek v novinách nebo na internetu je přeci činí těmi odborníky, kteří mohou představit světu své zjednodušené řešení. Podobně je to s financemi, s ekonomickou krizí a mnohými dalšími věcmi.
Můj kamarád, který podle mého názoru hraje úžasně na kytaru, o sobě tvrdí, že zas tak dobře hrát neumí. Když se nad tím ovšem zamýšlí, říká, že je to proto, že čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ví. Přeci jen platí nesmrtelná věta: „Vím, že nic nevím.“ Čím víc se o věcech dozvídáme, tím víc si uvědomujeme, jak málo o nich víme, jak jsou ty věci komplikované.
Stejné to je i s lidmi. Vezměte si, na kolik známe druhého člověka. A když už nějakého známe dobře, tak stále objevujeme nové věci, které nás nepřestanou překvapovat. Abychom plně pochopili jednání druhého člověka, tak bychom jej museli znát velmi dobře. V mnohých případech ovšem toto poznání nemáme, a tak jsou naše soudy, naše předsudky velmi povrchní.
To se především týká všech komplikovaných problémů, které se vyskytují v našich životech. Často buď přicházíme my a nebo lidé přicházejí do našich životů v období problémů a rozdávají rady, co bychom měli začít dělat, aniž by se pořádně seznámili s tím, co je jádrem problému a čím si vlastně procházíme.
Toto všechno jsou příklady ať už našeho povrchního jednání nebo lidí kolem nás. Zabýváme se ledovou krou, která čouhá ven z vody, a zaměřujeme na ni všechnu svou pozornost, ale neuvědomujeme si, že 90% kry je pod povrchem vody. Stejně tak to je se všemi problémy a lidskými životy. Často vidíme pouze těch 10%, ale zapomínáme na tu masu pod povrchem. Díváme se pouze na věci, které máme přímo před očima, přímo před nosem, ale uniká nám podstata věci, podstata problému. Jádrem se ovšem už nezabýváme. Snažíme se odklidit viditelné škody, natlačit všechen nepořádek za zavřené dveře, abychom se na něj nemuseli dívat a nemuseli s ním zápasit. Když ale po čase ty dveře otevřeme, nepořádek se na nás znovu vysype a může způsobit ještě více škody, než kdybychom s ním zatočili hned na poprvé.
Je přeci tak snadné odsoudit vraha, násilníka, zloděje nebo alkoholika. Vždyť přeci vše, co dělají, je špatně. Ale nikoho už nezajímá, že onen vrah byl v dětství psychicky týrán svými rodiči, že násilník byl svými rodiči zneužíván, že zloděj se snažil sehnat prostředky pro své umírající dítě a že alkoholik se snaží pouze uniknout před děsivou realitou svého života, se kterým si prostě neví rady.
Stejně tak je velmi jednoduché odsuzovat užívání alkoholu a cigaret teenagerů, ale přitom přehlédnout ono volání po tom někam patřit, být součástí skupiny, být součástí společenství, kde se o ně kamarádi zajímají, kdy už to nedělají rodiče. Můžeme odsuzovat závislost dětí na počítačových hrách, ale přehlédnout fakt, že to jsou například rodiče, kteří selhali v nastavení zdravých hranic nebo kteří se doma neustále hádají, a tak se jejich děti snaží utéct z této reality do té virtuální.
Nejsnazší způsob je dívat se na to, co máme před očima. To se nám soudí jednoduše. Zůstáváme ale na povrchu a neřeší to problémy společnosti, problémy druhých, ani naše vlastní problémy. Pouze zalepujeme rány, aniž bychom je vyčistili, vyndali všechny šrapnely a pak ránu zašili, aby jizva byla co nejmenší. Je to přeci jednodušší způsob.
Možná se tím nechceme zabývat do hloubky, možná nás to nezajímá vůbec, možná nemáme čas. Možná. Možná nám to projde, ale možná to vyústí v něco mnohem většího.
Pravděpodobně nám ale chybí zájem. Prostě a jednoduše se o věci nezajíme tak dopodrobna, protože to není šálek našeho čaje. Nebo se nezajíme o druhé lidi, protože nám skutečně nepřirostli k srdci. Tak proč bychom je měli ještě nějak víc řešit?
S touto logikou musím naprosto souhlasit. Pokud nás něco nebo někdo nezajímá, tak to neřešme, nemluvme o tom, nesnažme nějak zasahovat. Pokud nás nezajímá tolik politika, nemluvme o ní. Pokud nás zajímá, přečtěme si o tom víc a nespekulujme pouze, protože to stejně nevyřešíme. A s lidmi podobně. Pokud nás nezajímají druzí, tak je neřešme, nepomlouvejme je, nemluvme o nich. To působí akorát ještě více problémů než užitku.
Myslím to doopravdy. Pokud nás druhé věci a lidi zajímají jenom proto, že je to něco nového, s čím jsme se ještě nesetkali, tak to není skutečný zájem. To je jenom zvědavost nebo vlezlost. Pokud nás ovšem věci nebo lidé opravdu zajímají, chceme se přirozeně dozvědět víc.
Navíc, lidé to poznají, jestli se o ně skutečně zajímáme nebo ne. Pokud se o ně zajímáme, chceme se dozvědět víc, zkoumáme, čekáme a především nasloucháme. Nasloucháme více než mluvíme. Jsme tu vždy pro ty druhé. Nebojíme se jít pod povrch a nebojíme se toho, co uvidíme. Vždyť skutečný přítel je takový, který o nás všechno (většinu) ví, a přece nás má rád. A stejně je to i naopak. Pokud vidíme, že lidé o nás mají skutečný zájem, nebojíme se je pustit pod povrch.
Jedna kamarádka mi nedávno řekla, že všichni lidé máme nějakou hranici, kam pouštíme lidi. Vždy jen do určité hloubky. Pak je tam tvrdý led, skrze který nelze jen tak proniknout. A tento led máme všichni, akorát každý někde jinde, v jiné hloubce.
Co mi ovšem v posledním týdnu ještě došlo, je, že když si sami procházíme nějakou krizí, nějakým problémem, vidíme pouze to, co máme před očima. Také se nedíváme pod ten led, ale zůstáváme na povrchu. Máme úzké chápaní všeho dění, ale zapomínáme, že ten problém má hlubší kořeny.
Je to otázka na nás, do jaké míry sklouzáváme k povrchnímu hodnocení věcí, situací a lidí kolem nás. Dejme si ruku na srdce a zamysleme se, podle jakých měřítek a jakým právem vůbec soudíme druhé a jak by se nám líbilo, kdyby druzí takto hodnotili nás. Sice jde někdy o větší a závažnější věci, jako byla například zmíněná vražda, krádež a podobně, ale jak se tyto velké věci liší od těch menších? Někdy pouze rozdílem několika vteřin.
Když se jen zamyslím nad svým životem, kolikrát jsem odsoudil druhé bez toho, aniž bych je skutečně znal. Když si jen vzpomenu na všechny své kamarády, známé, příbuzné. Když se jen zamyslím nad učiteli na školách, jak jsme je neměli rádi jenom kvůli povrchnímu vnímání, tak mě až mrazí.
Věřím, že povrchnost je problémem všech lidí, někdy na větší a někdy na menší úrovní, ale je problémem všech. Důležité je, abychom se dokázali zastavit a zamyslet se nad tím vším a nastavit zrcadlo sám sobě. Nebojme se položit si otázku: „Jak by se mi líbilo, kdyby někdo takto mluvil o mně.“
Nebojme se jít pod povrch a ponořit se ať už do vlastního, tak do světa lidí kolem nás, přinejmenším těch, na kterých nám záleží. Snažme se omezit a nejlépe skončit všechno to povrchní odsuzování a posuzování lidí a věcí a snažme se dostat pod povrch k jádru. Jedině když druhého člověka (nebo věc) poznáme do hloubky, tak budeme schopni nějak pomoci a ta pomoc bude trvalá.
